Přivést člověka, jenž byl za bohulibý čin odsouzen na sedm let nucených prací, je přece též bohulibý čin. Tak bohulibý, že před ním bledne i ruka emisara podaná barmskému diktátorovi.
Milovníci stability mohou nostalgicky vzpomínat na časy studené války, kdy se muselo čekat na státní pohřby. Zajet do Moskvy na funus Brežněva, Andropova a Černěnka byla přece tak humanitární příčina, že jí – s výjimkou Ronalda Reagana – podlehl i Západ. V 21. století nemusíme čekat na umírající generální tajemníky. Vždy se najdou novinářky chtivé zážitku Severní Koreje, aktivisté chtiví prolomit domácí vězení barmské disidentky či dobrodruzi chtiví překročit irácko-íránskou hranici. Kdo by nechtěl být dobrodruhem sručením státu: uděláš kiks, necháš se odsoudit diktaturou a pak tě vyzvedne americká celebrita – ať to politicky stojí cokoliv.