Paní Machalická podotýká, že zelená poslankyně Zubová je vlastně Zubovová.
Domnívám se, že k přechylování, které patří k systému české gramatiky, bychom měli přistupovat citlivěji a hlavně tolerantněji. Pokud jiné jazyky přechylují ženská jména, navíc jazyky slovanské, proč bychom neměli používat jejich podobu, když je navíc srozumitelná. Většina ruských příjmeních má charakter přídavných jmen, Zubov byl kdysi Zubův syn, takže rusky Zubova, zatímco podle striktní české normy Zubovová, dejme tomu. Třeba Tolstoj také chápeme jako přídavné jméno, takže bychom řekli spíš Tolstá než Tolstojová. Podobně v polštině Klobukowski – Klobukowska, nikoli Klobukowskiová. Zkrátka tu příbuznost tam cítíme a není nutno ji popírat.
Navíc, když tolerujeme nepřechylování neslovanských jmen, proč toto upírat ženám se slovanským příjmením? Provdá-li se slečna Mařenka za pana Belliniho a chce si říkat Mařenka Bellini, nebudeme přece školometsky tvrdit, že je Belliniová. Dokonce u některých cizinek s českým jménem se přechylovat zdráháme: neříkáme přece Selma Hájková ani Kim Nowaková. Ani paní Machalicki z Oregonu by jistě nechtěla být Machalickiová.
Při bezhlavém přechylování také hrozí, kromě deformace jména, i dvojí přechýlení. Klasickým příkladem je islandská premiérka Jóhanna Sigurdardóttir, o jejímž jméně proběhla nedávno poněkud hysterická diskuse právě v LN. Sigurdardóttirová je dvojí přechýlení, podle mého názoru zbytečné, neboť doslova znamená toto jméno Sigurdarova dcera.
Přikláněl bych se k větší toleranci a je asi zbytečné peskovat paní Zubovou, že je Zubovová. A jedna zajímavost na konec. Kdysi dávno mi pamětník, který se učil začátkem minulého století ve Vídni, říkal, jak přechylování ženských jmen českých služek a kuchařek ve Vídni ovlivnilo i samotné Vídeňáky. Zaslechl tehdy přechylování i v němčině: například manželce pana Schreibera se na ulici a na pavlači říkalo Frau Schreiberin. Ach jo.
Domnívám se, že k přechylování, které patří k systému české gramatiky, bychom měli přistupovat citlivěji a hlavně tolerantněji. Pokud jiné jazyky přechylují ženská jména, navíc jazyky slovanské, proč bychom neměli používat jejich podobu, když je navíc srozumitelná. Většina ruských příjmeních má charakter přídavných jmen, Zubov byl kdysi Zubův syn, takže rusky Zubova, zatímco podle striktní české normy Zubovová, dejme tomu. Třeba Tolstoj také chápeme jako přídavné jméno, takže bychom řekli spíš Tolstá než Tolstojová. Podobně v polštině Klobukowski – Klobukowska, nikoli Klobukowskiová. Zkrátka tu příbuznost tam cítíme a není nutno ji popírat.
Navíc, když tolerujeme nepřechylování neslovanských jmen, proč toto upírat ženám se slovanským příjmením? Provdá-li se slečna Mařenka za pana Belliniho a chce si říkat Mařenka Bellini, nebudeme přece školometsky tvrdit, že je Belliniová. Dokonce u některých cizinek s českým jménem se přechylovat zdráháme: neříkáme přece Selma Hájková ani Kim Nowaková. Ani paní Machalicki z Oregonu by jistě nechtěla být Machalickiová.
Při bezhlavém přechylování také hrozí, kromě deformace jména, i dvojí přechýlení. Klasickým příkladem je islandská premiérka Jóhanna Sigurdardóttir, o jejímž jméně proběhla nedávno poněkud hysterická diskuse právě v LN. Sigurdardóttirová je dvojí přechýlení, podle mého názoru zbytečné, neboť doslova znamená toto jméno Sigurdarova dcera.
Přikláněl bych se k větší toleranci a je asi zbytečné peskovat paní Zubovou, že je Zubovová. A jedna zajímavost na konec. Kdysi dávno mi pamětník, který se učil začátkem minulého století ve Vídni, říkal, jak přechylování ženských jmen českých služek a kuchařek ve Vídni ovlivnilo i samotné Vídeňáky. Zaslechl tehdy přechylování i v němčině: například manželce pana Schreibera se na ulici a na pavlači říkalo Frau Schreiberin. Ach jo.