Když před pěti lety zákon zakázal muslimské šátky ve státních školách, člověk si mohl říci: Proč ne, je to věc volby, i když ta volba nohama vyzněla pro školy muslimské. Jenže teď je na řadě zákaz burky na veřejnosti. Chce si stát nárokovat i ulice? Francouzská muslimská rada tvrdí, že stát dělá to, co sám vyčítá islámu – diktuje způsob oblečení. Odpůrci namítají, že Sarkozy tím zákonem vykračuje k osvobození zahalených a ponížených žen ze sociálního ghetta.
Jistě, to je bohulibý cíl. Ale jak ho stát vynutí? Chtě nechtě se ocitne v roli íránských pazderánů. Stát bude zastavovat na ulici ženy v burce, bude je buzerovat, udílet jim pokuty. Co udělají ty ženy? Stáhnou se do uzavřeného soukromí, tam, kam na ně státní moc nedosáhne. Když už muslimové v Evropě přibývají, ať si nosí burky. Ty totiž – navzdory svému původnímu účelu – mnohým otevírají oči.
PETRÁČEK: Burky mnohým otevírají oči
Řada průšvihů 20. století vznikla tak, že stát začal svým občanům vnucovat dobro. Má teď vnucovat dobro evropským muslimům? Ta otázka se vtírá při pohledu na ženy v ulicích osvíceného Západu, zahalené do burky coby symbolu tmářství, útlaku a podřízenosti. A vtírá se zejména ve Francii, symbolu moci státu.
