Zkuste si představit, že váš blízký v uniformě české armády padne v boji při zahraniční misi a vy dostanete od státu patnáct tisíc korun odškodného plus výdaje za pohřeb. Připadá vám to neuvěřitelně málo? Máte pravdu, nicméně ještě před čtrnácti lety to byla realita. V porovnání s tou dobou působí dnešek jako ideál. Od října by mělo odškodné pro případ smrti či trvalých následků zranění činit až dva miliony. Jenže se tu pořád vtírá jedno "ale".
Má stát platit úplně všechny náklady spojené se smrtí vojáka? Na první pohled bizarní otázka. Padne-li voják v uniformě toho státu, není přece o čem diskutovat. Ale ono je o čem diskutovat. Co když ten voják třeba splácí hypotéku? Co když po jeho smrti rodina o dům přijde, neboť samo odškodné na hypotéku nestačí? Tady přichází ke slovu vzájemná solidarita veteránů a osobní odpovědnost. Kdo se soukromě nepojistí, není odpovědný, řekne liberál. Ale co tentýž liberál odpoví na námitku, že české pojišťovny vojáky nepojišťují, respektive jen za nesmírné sumy?
Tady role státu selhává. Stát nemůže pojišťovny donutit, aby pojistily toho, koho samy nechtějí, respektive aby ho pojistily za lidovou cenu. A právě tady na bázi solidarity vojáci zakládají vlastní pojišťovnu s nízkou ziskovou marží. Vidíte v tom Paroubkův pickwickovský kapitalismus, nebo osobní odpovědnost?
