Posílí polské přiznání vlastního hříchu tradiční český postoj, že my jsme ti, kterým bylo vždy jen ubližováno? Možná, ale jen u těch, kteří nikdy neslyšeli o sedmidenní válce. V lednu 1919, když bylo právě obnovené Polsko v tísni a na východě bojovalo s Ukrajinci o Halič, využilo jeho slabosti Československo a vojensky obsadilo polské Těšínsko.
Důvod byl pádný - vedla tudy strategická košicko-bohumínská dráha, jediné železniční spojení s východem nové republiky. Řekne teď prezident Klaus, že to byl hřích?
Jistě, mnozí namítnou, že ty hříchy nejsou stejné. Že přiživit se na kořisti nacistů (Polsko 1938) je větší hyenismus než dobýt jednu železnici v době, kdy Polsko ohrožovali bolševici (Československo 1919). Ale kdo se na ty události podívá nepředpojatě, možná uzná, že přiznat se k vlastním hříchům není žádný hřích.
PETRÁČEK: Polský a český hřích. Libujeme si v roli ublížených
Je-li hříchem využít něčí slabosti k vojenské akci na jeho úkor, pak si Češi a Poláci nemají co vyčítat. K takovému závěru vedou slova polského prezidenta. V říjnu 1938, když bylo Československo v tísni po mnichovském diktátu, využili naší slabosti Poláci a obsadili české Těšínsko. A teď to Lech Kaczyňski označil za hřích.
