My Írán nevyřešíme, ani pro nás nepředstavoval bezprostřední nebezpečí; pro nás měla význam americká základna a z ní vyplývající bezpečnostní garance. Z toho nic nebude.
Dosavadní bilance Obamovy zahraniční politiky je taková, že slibovanou nápravou Bushových chyb si nezískala ani nepřátele (byť se Íránu, Venezuele či Kubě snaží vlichocovat, seč to jde), ani nepřesvědčila spojence v Evropě.
Na tom, kdo je momentálně ve Washingtonu u moci, jistě nelze zakládat strategickou koncepci. Jenže některé změny jsou nevratné. Ten, kdo přijde po Obamovi, převezme Ameriku zadluženou a slabší vůči novým mocnostem, například Číně. Evropa pro něj tak jako tak nebude hrát prim.
USA neposkytující bezpečnostní garance najednou vypadají jinak. Instinktivní přátelství vůči Americe u nás beztak slábne; na vztah s USA je třeba se začít dívat víc utilitárně a přemýšlet nad tím, jestli má cenu plýtvat politickým kapitálem na podporu jejich stanovisek na mezinárodních fórech, když nám podstata sporu vlastně může být lhostejná, anebo může být přímo v rozporu s našimi zájmy - třeba pokud jde o globální finanční a obchodní pravidla.
Buď se budeme muset naučit starat se o svou bezpečnost, nebo budeme muset hledat spojence, kde se dá. Poslední léta byla bohužel z tohoto hlediska ztracená.