Ano, chvíli po odtroubení radaru to už už vypadalo, že Moskva obrací, že nerozmístí své rakety Iskander v Kaliningradské oblasti – té ruské výspě v Evropě, kterou založil Přemysl Otakar II. Jenže skutek utek.
Chceme-li se dobrat reality v uvažování Moskvy, nedejme na první reakce. To bychom uvěřili velvyslanci při NATO Rogozinovi, že rakety v Kaliningradu nebudou. Uvěřili bychom tím více, že totéž zopakoval náměstek ministra obrany Popovkin. Ale přišlo pondělí, ke slovu se dostal náčelník generálního štábu Makarov, a vše je jinak: "Buď budeme pracovat na protiraketovém štítu společně, nebo..." Ta nedořečená věta působí účinně, evokuje to neblahé, co si s Rusy spojujeme: Buď nás budete milovat, nebo...
Co tedy vadí Moskvě? Radar v Brdech, americké zařízení umístěné na území bývalé Varšavské smlouvy? Nebo západní protiraketový systém jako takový? Paroubek sázel na první variantu – mylně.
Paroubkova smůla spočívá v tom, že o politice Moskvy rozhodují lidé podobného ustrojení, jako je on sám. I on přece měnil názor na radar, takže tu je jakási podobnost. Ale jen "jakási". Kreml se na rozdíl od Paroubka neřídí průzkumy veřejného mínění, Kreml veřejné mínění utváří. Je cílevědomý, rázný, asertivní. A především si dovoluje používat argument "buď, anebo...".