Na první pohled by se mohlo zdát, že válka skončila. Lisabonská smlouvy je ratifikována. Je tu ovšem taky Klausovo prohlášení, velmi bojovné. Rozhodnutí ÚS respektuje, ale ostře kritizuje. Soud prý provozoval zaujatou politickou obhajobu Lisabonské smlouvy, způsob, jakým bylo učiněno, prezentace nálezu, je zcela neadekvátní a konfrontační. Ohrazuje se i proti tomu, aby mu soud ukládal povinnost ratifikovat smlouvy "bez zbytečného odkladu". To je sice lehce legrační (vypadá to jako hájení práva na zbytečné odklady), ale je skutečně otázka, zda tu ÚS nezašel příliš daleko, v ústavě se o žádné bezodkladnosti nehovoří.
Události Bohumila Doležala
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Podstatná je ovšem tato část prezidentova prohlášení: "Tato změna (přijetí Lisabonské smlouvy,bd) – pro dnešek i pro budoucnost – legitimizuje snahy té části naší veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat." Co to znamená? Prostředky, které dosud nebyly legitimní, se ratifikací legitimními stávají. O jaké prostředky jde? O různé formy "občanské neposlušnosti"? O revoluci? Je velmi obtížné to chápat jinak než jako vyhlášení zostřeného boje prostředky blíže nespecifikovanými. Snad to měl být jen bojový ryk, zastírající prezidentův ústup. V každém případě by si ovšem politicky zodpovědná hlava státu neměla něco podobného dovolit.
Zdá se, že Klaus i jeho suita tak dlouho opakovali, že Ústavní soud je vlastně třetí komorou českého Parlamentu, až tomu sami uvěřili. Přijeli do Brna s tím, že svedou s Ústavním soudem politický zápas, a v bojové diskusi se ukáže, čí argumenty mají větší váhu. Prezident prostřednictvím svého právníka zaslal soudu otázky, aby ho vyzkoušel z kompetentnosti. Ve skutečnosti strany předložily svůj problém soudu, aby o něm nezávisle rozhodl. Tak fungují všechny soudy ve všech civilizovaných zemích. Klást otázky přísluší soudu. Po rozhodnutí chápou ÚS jako politického protivníka a hodlají si na něj stěžovat u Mezinárodního soudu pro lidská práva. (ÚS přitom není monolit, část jeho soudců navrhl nynější prezident, ve věci mimořádných voleb zaujali dva soudci menšinové stanovisko, s nímž byla seznámena veřejnost).
V záležitosti, kterou ÚS projednával, byl z povahy věci nadřazen parlamentu i exekutivě. Z prezidentova stanoviska dýchá nevyslovená, ale mohutná snaha tuto skutečnost ignorovat a vést nejen proti Lisabonské smlouvě, ale i proti Ústavnímu soudu politický boj. Zemi, kde je něco podobného možné, je obtížné považovat ve všem všudy za ústavní, demokratický stát.
