Díky "urychlení" jménem sjednocení Německa, které začalo před dvaceti lety pádem Berlínské zdi, je pro nás Čechy takovou laboratoří zdarma. Na východním Německu se například ukázalo, že nemůžeme chtít západní mzdy přes noc, protože to by se nám pak naše hospodářství zhroutilo, jako tam a měli bychom třicetiprocentní nezaměstnanost.
Při východoněmecké privatizaci, která v podstatě znamenala přenechání východoněmeckých podniků západoněmeckým koncernům, se také rozplynuly iluze o všespásnosti prodeje všeho, co máme, zahraničním investorům. Trochu se mi zvedá žaludek ze sebechvály autorů české privatizace, ale je třeba přiznat, že ve východním Německu se toho rozkradlo a vytunelovalo stejně, nebo možná ještě víc, než u nás v Česku. A co hlavně, na východních Němcích je vidět, že za cizí, v jejich případě za peníze západních Němců, ještě nikdo ke štěstí nepřišel.
Jednou z nejpozoruhodnějších zpráv posledních dnů, kdy toho k pádu Berlínské zdi vychází tuny, je studie Klause Schoedera ze západoberlínské Svobodné univerzity. Ten zřejmě vynalezl nový termín "westalgie". Tou podle něj trpí ještě daleko víc Němců, než "ostalgií".
I já několik takových "bývalých" západních Němců znám. "Po sjednocení Německo hrozně upadlo. Byl jsem zvyklý, že máme nejlepší dálnice v Evropě, nejlepší zdravotnictví, nejčistší a nejvýstavnější města. Teď jsme jen jakýsi evropský průměr," říkal mi před časem jeden přítel, mající ještě tu výhodu, že bydlí v relativně prosperujícím Mnichově. Můj přítel nechtěl návrat Berlínské zdi, bral sjednocení Německa jako nevyhnutost, ba dokonce cosi jako povinnost sebe jako západního Němce. Podle Schoedera si ale dvacet procent západních Němců přeje, aby se zeď vrátila. Dvakrát tolik, než ostalgií trpících Němců východních, majících především pocit občanů druhé kategorie či obyvatel Západem anektované země.
Čeští ostalgici
Zatímco východní Němci se už rok po pádu zdi stali součástí Spolkové republiky a Evropské unie, my jsme na své sjednocení, se "starou Evropou" v rámci Evropské unie čekali dalších skoro patnáct let. V mnohém jsme v rámci Evropy v pozici východních Němců. Z bohatšího Západu k nám tečou desítky a desítky miliard eur, ale na našem štěstí, natož vděčnosti se to ani trochu neprojevuje. Místo toho unii přinášíme jenom samé problémy. O tom, kolik je mezi našimi státníky bývalých komunistů, jak podobně jako východní Němci pořád houfně házíme hlasy komunistickým stranám (v Česku dokonce ani nepřevlečeným) ani nemluvě.
Ještě pár takových událostí, jako byl česko-polská sabotáž Lisabonské smlouvy, odzívávání eura, rozpočtové kolapsy, trapasů jako české předsednictví v EU, do očí bijící rozkrádání evropských dotací, jako na Slovensku či v Bulharsku, a "westalgie" začne v západní části Evropské unie nabírat převahu. A nebude "iracionální", jako před vstupem a v prvních letech po něm. Ale velice racionální, podložená zkušenostmi, fakty a čísly. Prostě stojíme jen peníze a ještě děláme problémy.
Pokud nepatříte mezi české "ostalgiky", kteří by rádi Česko viděli venku z unie (v čemž jsou zajedno s těmi, kteří by ho rádi viděli před rokem 1989), měli byste se nad tím zamyslet a pouvažovat, co s tím. Pro inspiraci doporučuji si popovídat s nějakými Němci. A je v podstatě jedno, jestli těmi západními, nebo východními.
