V neděli 25. října se nečekaně udělalo krásně a šedivá slezská obloha se rozzářila podzimním jasem a já se narychlo loučil s tím městem zalitým sluncem.
Vedle náměstí (Rynku) je druhým (nebo prvním – jak se to vezme) nejhezčím místem ve městě Písečný ostrov – wyspa Piasek a přilehlý Tumský ostrov s dvěma vznešenými chrámy, Pannou Marií na Písku (to je ta věž vlevo) a katedrálou sv. Jana Křtitele (ty věže vpravo). Tady, v řečišti Odry, která se tu dala přebrodit, vzniklo na začátku 10. století první hradiště založené Přemyslovci, snad opravdu oním Vratislavem. "Česká" vláda tu nevydržela dlouho, no asi nějakých sto neklidných let, a za Boleslava Chrabrého už byla Vratislav piastovská, tedy polská, ale to se pak také změnilo, jak už jsem o tom psal minule a vy si můžete přečíst na lepších místech (pak zase náležela České koruně, dokud ji Bedřich Veliký nesebral Marii Terezii, díky čemuž najednou bylo v království nejvíc Čechů, což umožnilo národní obrození a další věci až po dnešek).
Oba chrámy byly ke konci války skoro úplně zničené, barokní vnitřek Panny Marie vyhořel kompletně, věže Dómu byly osazeny helmicemi až v roce 1991. Vždy před Poláky smekám, když si uvědomím, v jakých troskách po válce na "nových územích" začínali a jak se jim to přes všechnu svízel a mizerii podařilo aspoň v základech dát dohromady. Srovnejte to s našimi válkou neporušenými Sudety, co jsme s nimi dokázali my, kolik jsme toho tam stačili zničit, zplundrovat, nechat zpustnout, nejen kostelů... Ani o tom nemá cenu mluvit.
S tím souvisí tento pomník, což je významná věc. Je věnován vratislavskému kardinálu Boleslavu Kominkovi (1903–1974) a jeho historickému gestu, jehož nejdůležitější slova stojí pod nohama jeho sochy: Przebaczamy i prosimy o przebeczenie. Wir vergeben und bitten um Vergebung. Pro jistotu přeložím: Odpouštíme a prosíme o odpuštění. Ta slova jsou z Pastýřského dopisu německým biskupům z listopadu 1965, ve kterém z pozice morální autority (na textě pracoval i Karel Wojtyla) polští biskupové nabízejí s pokorou odpuštění a smíření svým nedávným protivníkům, které sami prosí o totéž. To byla naprosto převratná událost, která rozzuřila komunistickou moc, jež vytáhla arzenál pomluv o zradě na polském národu a státu, paktování s nepřáteli etc., a ani sama společnost ještě tehdy nebyla ve své většině schopna toto velkorysé gesto přijmout. Někde se ale začít muselo a církev, skutečná mravní síla, vzala tento úkol na sebe. Poláci, kteří vytrpěli za války od Němců nesrovnatelně víc než my, mají před námi také v tomto ohledu čtyřicet let náskok. Opět to skoro ani nemá smysl srovnávat.
(Pomník, před kterým pózuje jakýsi turistický chlapík, je tam od roku 2006, k čtyřicátému výročí Listu.)
Vždy když v cizině narazím na sv. Jana Nepomuckého,
je to, jako když mi kyne krajan, člověk je najednou trochu doma, každopádně ve střední Evropě (i když sv. Jan stává, většinou na mostě, po celém světě – mimochodem v Düsseldorfu na mostě přes Rýn má podobu umučeného Jerzyho Popieluszka...). A tenhle barokní krasavec se vzpíná za pomoci andělíčků k nebi ve Vratislavi od roku 1730, kdy zde, ve městě ještě převážně katolickém (za Pruska převládl protestantismus) bylo mohutně slaveno jeho svatořečení (1729). Autorem díla je snad ve Vratislavi usazený český sochař J. J. Urbanský, což jsem našel v katalogu výstavy Slezsko – perla v České koruně, která se konala v Praze před třemi lety. Snad jste si ji nenechali ujít.
A ještě jednou barokní Vratislav: Aula Leopoldina, klenot vratislavské univerzity, cosi jako jantarová komnata a pohádková přetlaková komora. Tady se středoevropské baroko vybouřilo. Pro nás by mohly být zajímavé dvě věci: že sochy a fresky jsou dílem umělců spojených s Moravou (resp. Slezskem): malíř Johann Christoph Handke se narodil v Rýmařově a zemřel v Olomouci, kde v 18. století pomaloval stropy většiny kostelů, a sochař Franz Mangoldt se sice narodil v Bavorsku, ale vyučil se F. M. Brokoffa a do Vratislavi to vzal přes Brno. To je jedna věc, druhá, že tady se konala ona "intelektuální" část onoho slavného Festivalu čs. nezávislé kultury, kvůli kterému to všechno tady píšu. Tady, pod sochou trůnícího císaře a českého krále Leopolda I., začátkem listopadu 1989 seděl Karel Schwarzenberg a s rýmou moderoval seminář, na kterém vystupoval kdekdo z českého exilu, protože z české opozice tam jen tak nikdo přijet nemohl. Já jsem tam seděl jako mladý jeliman a nestačil se divit, co se to kolem děje – píšu o tom v článku, na který si můžete kliknout v minulém díle fotoblogu.
A ještě jednou a naposledy Vratislav čili Wroclaw, který, jak upozornila Petruška Šustrová, je v polštině masculinum, což je vlastně logické, neboť i Vratislav byl muž, když měl sv. Václava. Loučím se významuplně nádražím, které je bizarní, připomíná nějaký orientální hrad, neboť tak se v polovině 19. století stavělo, snad to mělo vyvolávat představu dálek a dobrodružných cest: svým způsobem Masaryčka (Praha-střed) je taky jakási anglická pseudogotika nebo co. A to nádraží je památeční nejen proto, že sem přijeli v listopadu 1989 lidi z Čech, kteří to chytře vzali přes Drážďany (viz onen článek), ale hlavně proto, že tu zahynul Zbigniew Cybulski, největší hvězda poválečného polského filmu, polský James Dean, jak známo. Když se 6. ledna 1967 snažil naskočit do rozjetého varšavského rychlíku, uklouzl a skončil pod jeho koly. Před dvěma lety tu na třetím nástupišti "jeho" režisér Andrzej Wajda odhalil pamětní desku. Že tam je, jsem se však dozvěděl, až když jsem přijel domů, proto tady chybí, pardon.
A tím se dostávám k druhé části vratislavských návratů, která je už pražská. V úterý 3. listopadu se v Divadle Archa konal koncert "twenty years after", ze kterého se stal pěkný večírek.
Uváděl ho Jan Rejžek, kterého jsme před koncertem vyfotil s Krystinou Krause, což je velmi zasloužilá kobieta, která to dávala celé dohromady – a skvěle. O této Krystině, která je z Gdaňsku a teď pracuje jako zástupkyně ředitele Polského centra v Praze Macieje Szymanowského, se vyprávěly pravdivé legendy už před dvaceti lety, kdy jí bylo patnáct a byla nasazována do první bojové linie, neboť působila jako spojka mezi polskou Solidaritou a českou opozicí. Přijížděla jako tajný kurýr do Prahy a předávala informace o tom, na jaké pohraniční kótě bude předán kontraband, kde se sejdou disidenti, na koho se v Polsku obrátit a tak dále. Já jsem o ní slyšel vyprávět jako o "polském Torpédu", což jsem jí teď řekl a ona se divila, ale pak to uznala.
V Arše visí od minulého týdne panely, na kterých je zachycena historie českého a polského disentu ve své vzájemnosti, což je téma pro jiné místo: věnuje se mu historik Pert Blažek, on je také hlavním autorem textů. A z jednoho panelu hledí tato spanilá tvář brýlatého mladíka, což není nikdo jiný než můj redakční kolega Jáchym Topol v jinošských letech (rok 1988). Vedle je kousek z jeho vzpomínek na mládí (pokud se nemýlím z jeho knižního rozhovoru s Tomášem Weissem Nemůžu se zastavit), jejž tu ocituju: My byli úderná jednotka organizace Česko-polská solidarita a pašovali jsme tiskoviny a rozmnožovací stroje. Ludvík Hradílek dělal řidiče, nosil jsem já, Saša Vondra a Ivan (Lamper). Nejhezčí zážitky z disentu. Propojení podvracení komunismu s Jackem Londonem. Kráčeli jsme s narvanými batohy, lezli jsme na Sněžku. Tam jsme potkali podobnou polskou dvojici, se kterou jsme se pochopitelně nekontaktovali, ale věděli jsme, pod kterým smrčkem svá zavazadla zanechají. Vtip spočíval v tom, že jak český, tak polský bágl byly stejné. Bdělá polská nebo česká hlídka tak viděla stále tutéž dvojici se stejným batohem. To se nám povedlo asi třikrát. Jednou ale spadla klec. Čapli nás spolu s Ivanem Lamperem a mířili na nás samopalama. Ach, mládí.
Na tom koncertě hráli DG 307, což je, jak známo, kapela Pavla Zajíčka, a já, protože jsem takový samožer, tak sem s dovolením strčím článek, který jsem napsal přesně před rokem (vyšel 11. listopadu v Týdnu) a je o jedné desce, či spíš o jedné vzpomínce na jednu podzimní tancovačku před patnácti lety:
Vzpomínka na jeden říjnový večer
V této nerecenzi si dopřejeme jednu vzpomínku na polovinu října 1994. Deska Pavla Zajíčka a jeho skupiny DG 307 se záznamem koncertu z 15. 10. 1994 je totiž jako zpráva zašpuntovaná v lahvi, kterou nenadále vyplavilo moře. Otevřeme ji a zavane na nás.
V těch dnech před čtrnácti lety se v Praze konal mezinárodní kongres PEN-klubu, což byla událost, jíž se věnovala ohromná, dnes těžko představitelná pozornost. Praha byla z ciziny pořád ještě vnímána jako město, kde se něco důležitého stalo, děje a od nějž lze cosi očekávat. Byla pravděpodobně mnohem šedivější, chudší a zaprášenější, než je dnes, ale mohla působit stále ještě dojmem, že se tady – řečeno s Egonem Bondym – "jednou zjeví Duch sám". Václav Havel chodil po městě s dramatikem Arthurem Millerem, který vypadal jako mírně zestárlý hollywoodský herec 50. let. Měřil skoro dva metry, měl krásnou protáhlou americkou lebku a ostře modré oči. Byl asi posledním žijícím člověkem, který věděl, jaká byla Marylin Monroe, byl s ní krátce ženat. Ale zcela jistě by o tom nemluvil. Pamatuji si, že jsme se s hochy bavili o tom, že by mu Filip Topol měl zahrát svou verzi "Marylin Monroe"…
A teď se na obalu desky od Pavla Zajíčka dozvídáme, že Václav Havel a Arthur Miller šli na koncert DG 307, který se konal v klubu Jilská, ale Filip Topol je prý zastavil přede dveřmi a řekl: "Je tam narváno, ani tam nechoďte…" A oni ho poslechli a dál chodili mlžnatou Prahou. Já už jsem tehdy musel být dole v tom narvaném románském sklepení v Jilské ulici, kde několik let fungoval asi nejmagičtější klub ve střední Evropě. Jak v onom textu připomíná Pavel Zajíček, "odehrávala se tu různá čtení, koncerty, přednášky, nahodilá setkání přátel, schůzky, kouření zakázaných látek, pití piva…". Na ten večer nemám jinou vzpomínku, než že jsem tam byl, bylo tam skutečně plno přátel, pilo se pivo, s jointy se ani nechodilo ven – a do toho promlouval svou liturgickou mluvou Pavel Zajíček, kterého doprovázela nově seskupená DG 307. Zbytek setřel čas.
A teď vychází zásluhou lounského undergroundového "činitele" Vladimíra "Lábuse" Drápala CD s hodinovým záznamem onoho večera, kdy Prahou chodil Arthur Miller. Je to dokonalá evokace toho času, který myslím lze hodnotit jako přelomový. Revoluční euforie se někdy v té době začala měnit v realitu českého trochu podvodnického kapitalismu, Václav Havel začal dostávat stále častěji přes prsty, jakmile mluvil o nutnosti vize, zduchovnění a odpovědnosti. Lidé, kteří měli jiné představy o životě a jeho smyslu, než jaké odpovídaly mustru spolehlivého konzumenta, si začínali uvědomovat, že opět tu jsou za snílky, naivní bloudy a nepraktické fantasty. Postoj undergroundu jako způsobu existence, která je nezávislá na tužbách "úspěšného" světa, existence, která se snaží čelit tlakům, jež vše upravují do jednoho vzorce; která sama sebe nevnímá jako žrouta vší moudrosti, ale umí na sebe pohlédnout s odstupem, sice s vážností, ale ne s nabubřelostí, se znovu ukazoval jako možné východisko. Tato citlivost pro tragické stránky života a vědomí, že jeho hodnota závisí od úplně jiných věcí, než jak si člověk "vede", byla v českém undergroundu vždy hluboce přítomná a nereprezentoval ji ani nikdo jiný tak dobře jako právě Pavel Zajíček, jeho texty, básně, hudba. A také jeho zjev, kolosální indián ostře řezaných rysů a šeplavé výslovnosti.
Na desce je devět skladeb. Hudebně jde o kompozice na pomezí artificiální hudby a neorganizovaného hluku. Vynikající jsou bicí tehdejšího Zajíčkova spoluhráče Antonína Korba. Violoncello Tomáše Schilly připodobňuje zvuk k hudbě spřízněných a přece jiných Plastic People. Nejdůležitější je ovšem Zajíčkův přednes. Už to nejsou promluvy "chiliastického kazatele", jak ho nazval I. M. Jirous v klasické Zprávě o třetím českém hudebním obrození, už to není "kázání na hoře" z první etapy DG 307, kterou skončilo Zajíčkovo uvěznění a pak vynucený odchod do emigrace. Tady mluví básník prožité velikosti hrůzy světa, noci a prostoru mezi "tichem a šílenstvím". Vyslovuje s monotónním odhodláním obrazy ptáků, nebe, tváří, masek, andělů. Má rád slova, když znějí pevně a jaksi geologicky. Snad v žádných jiných undergroundových textech se nevyskytuje tolik silných a vážných slov. Nikdo nepoužívá v české poezii halasovská slova "nikdy", "nikdo", "nic" tak často a s takovou přesvědčivostí jako právě Zajíček. Je to patetik s kamennou tváří, snivec hrůzy a básník světla.
Ano, Pavel Zajíček je básník. A ten koncert před čtrnácti lety byl vlastně prorockým večerem poezie. Bylo to rekviem za "magický město, který vyhořelo". Tehdy to ještě možná nikdo nevěděl.
Pak tam vystupovala polská písničkářka Antonina Krzystoń. To je úctyhodná paní s úctyhodným projevem. Byla to snad "bardka" polské opozice, zpívala na akcích Solidarnosci, při stávkách a demonstracích a lidem běhal mráz po zádech a slzy se jim tlačily do očí. Vůbec není náhoda, že si našla Kryla, kterého zpívala samozřejmě polsky (Bratříček jen mírně zešišlal na Bracizska), a jako by v něm bylo málo patosu, tak mu ještě něco přidala. Já jsem byl za chvíli úplně zchvácený. Stál jsem tam, hleděl a poslouchal a tak tak byl schopen respirace.
A to nebylo všechno: na koncert přijel do Prahy autobus polských středoškoláků, od pohledu pěkná a slušně vychovaná mládež, která způsobně vyslechla naše Dégéčka a ani se moc nevrtěla. Pak stála při paní Antonině a ani nehlesla. Já jsem stál po boku jedné hezké blonďaté holky a ve chvíli, kdy kadence paní zpěvačky dosahovaly vrcholu, jsem si všiml jednak lesku v očích té dívky a pak toho, že vytáhla z kapsy džínsů mobil a začala textovat. A i když vím, že se to nedělá, mrknul jsem jí na displej a tam bylo: Ja tez cie kocham. Jestem v Pradze. Ach, to už jsem nevydržel, slzy mi vlezly do očí a musel jsem se rychle ukrýt ve tmě. Zase ty návraty vratislavské.
Polská mládež se ovšem nejvíc těšila a nejvíce si užila tohoto chlapíka, což je polská hvězda první velikosti, Lech Janerka, kdysi šéf skupiny Klaus Mittwof, jejíž echo snad dolétlo i k nám, určitě se jejich desky prodávaly v Polském středisku (osrodku) na Václaváku, kolik lidí vděčí za své sbírky tomuto krámu v prvním poschodí... Sotva se tenhle vratislavský rocker na pódiu Archy objevil, mládež s výkřiky Lechu, Lechu vytvořila kotel a dala se do radostného skoku. A bylo to skutečně výborné, jako by Sting nerozpustil nikdy Police, přešel do Polska a dál sázel ten svůj bassový punk / new wave / reggae / ska. Také mí polští známí o něm mluvili jen s respektem, shodovali se, že se nikdy nezaprodal komerci nebo showbyznysu, a ještě navíc má úspěch. Inu, Lech...
Pak jsem se přece jen přemístil do předpolí, kde byl čilý ruch. Přišel jsem tím o ukrajinskou skupinu Haydamaky a propásl jsem také Vladimíra Mertu. Nebyl jsem jediný, kdo toho litoval. Této společnosti, sedící snad už od rána u jednoho stolku v přilehlé kavárně, to bylo též líto. Proto, to už se blížila půlnoc, nenechala slavného písničkáře Mertu jen tak projít kolem a počala ho vyzývat, ať jim zahraje. Zvláště rozhodně si počínal básník Ivan M. Jirous, který oslovoval Vladimíra Mertu něžně brnkálistou. Ten mírně odporoval, ale bylo vidět, že se brzy nechá přemluvit.
Když Merta usedl a počal ladit, Magor vstal a svým hrobovým hlasem si vyžádal klid a řekl, že kdo bude rušit, dostane od něj pěstí. Má ostatně v pořádaní takových koncertů dlouholeté zkušenosti, byl přece jakýmsi konferenciérem celého "třetího českého hudebního obrození", jak ta slavná léta undergroundu nazval.
Merta uhodil do strun a počal zpívat a kolem se shromáždil kroužek jak nymfy kolem Orfea v antickém lese nebo jak slovanští dědové kolem guslara. Ve výrazech tváří především bylo znát pohnutí a hlubokou reflexi. (Vpravo se založenýma rukama postává nakladatel Viktor Stoilov, vedle něj uprostřed mi hledí do objektivu fotograf Ondřej Němec.)
Zprvu návalu citu odolával i básník a novinář Petr Placák, který si zakládá na filozoficky odtažitém vztahu ke světu, ale potom se i on podvolil intenzitě chvíle. Dokonce se snažil jakoby zpívat s Mertou, což však nejde tak jako tak, a navíc Placák samozřejmě neznal slova. Tak jen tak čučel Mertovi do papírů.
To už Mertův projev přemohl každého. Své šediny svorně v zadumání klonil nejen ctihodný stařec Magor, ale i podobně tak zasloužilý rek Čuňas v občanském životě nesoucí jméno František Stárek, který spolu s Magorem kdysi seděl za kulturní činnost. O něco mladšímu Placákovi skanula z nosu slza. Mertova píseň neměla konce, stále přidával a přidával další sloky. Pak jsem si všiml, že hustě popsaných papírů má celý svazek a že je možné, že přezpívává jako pravý bard celý epos. Byla pravá chvíle jít domů. Byl to už tak pěkný večer.
