Pan redaktor Jiří Peňás mě moc potěšil článkem o vratislavském/wroclavském setkání, které se uskutečnilo před 20 lety. Bylo mi tehdy taky 23 a studovala jsem FF v Brně. V každém případě byla celá Wroclav obrovským zážitkem, který mi i dneska vhání slzy do očí. I já jsem brečela při pohledu na Karla Kryla na jevišti, i já jsem měla asi největší emocionální zážitek z celého podzimu ’89 ve chvíli, kdy na pódium přišel onen východoněmecký disident se zprávou o demonstraci z Berlína... Najednou jsem začala na vteřinu doufat, že i u nás se snad do roka něco stane. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že do 14 dnů, nevěřila bych tomu.
To, co pro nás tehdy udělali neznámí Poláci, bylo nezapomenutelné. Zážitek je nesdělitelný někomu, kdo tam nebyl, ale my, co jsme tam byli, si tohle budeme, doufám, pamatovat do konce života. Nepamatuju si, že by něco bylo tak silného za celou revoluci, a že tam těch zážitků bylo.
To, co pro nás tehdy udělali neznámí Poláci, bylo nezapomenutelné. Zážitek je nesdělitelný někomu, kdo tam nebyl, ale my, co jsme tam byli, si tohle budeme, doufám, pamatovat do konce života. Nepamatuju si, že by něco bylo tak silného za celou revoluci, a že tam těch zážitků bylo.