V kinech měl minulý týden premiéru výtečný italský film Božský (Il Divo) o italském politikovi Giuliu Andreottim, který se s krátkými přestávkami držel u moci téměř 50 let. Mezi jeho další přezdívky (Il Divo je odvozeno od Julia Cesara) patřily například Černý Papež, Hrbáč nebo Belzebub. Jeho dlouhou kariéru provázelo nespočet skandálů, od monumentální korupce, únosu a vraždy jeho vnitrostranického rivala Alda Mora, kterou uskutecnili teroriste z Brigate Rosse (Rudé brigády), hrůzovlády Mafie a Camorry na Sicílii, až po téměř masové vraždy a sebevraždy jeho zkorumpovaných partajních kolegů ke konci jeho éry, zvolivších raději dobrovolný odchod ze života nez hanbu a ponížení u soudu.
Sám Andreotti byl obviněn nejen z korupce, ale i z nájemných vražd politických protivníků a nepohodlných novinářů, jakož i z přímého napojení na Mafii - ve filmu dokonce sledujeme rituál Omerty, kde se stává jejím členem. I pro diváka nepříliš zběhlého v italských reáliích nebo neznalého nedávné historie je asi nejzajímavější částí filmu příležitost krátce nahlédnout do Andreottiho černé duše. "Moc je to nejsilnější afrodiziakum", napsal kdysi jeden moudrý muž. Většina mocných a mocichtivých si také, jak nás ostatně pravidelně informují bulvární media, všechny výhody moci patřičně vychutnava.
Andreotti však jedná a vypadá jako emociálně mrtvý člověk, který je absolutně neschopen si čehokoliv a jakkoliv užít; sedě se shrbenými rameny a rukama na stehnech připomíná jakousi parodii autistického a absolutně asexuálního zahradníka ztvárněného Peterem Sellersem ve filmu Being There. Ani náznak agresivně vystrčené brady nebo významně zdviženého obočí, jak bývá zvykem u neukojených megalomaniaků tohoto typu; změny v pokerovém výrazu jeho tváře jsou tak subtilní, že jsou téměř nepostřehnutelné. Jen občas mu rty jemně cuknou v cynickém úšklebku. S lidmi, kteří mu celý život loajálně sloužili, se navždy loučí bez empatie, chladně, aniž by jim pohlédl do očí. Jeho jedinými 'zlozvyky' jsou jídlo, drogy na uklidnění nervů a prášky proti migrénám a nevolnosti. Moc sama o sobě a bez přívlastku je jeho jediným raison d'etre a jedinou jeho vášní. "Moc je jako choroba, z níž nechcete být vyléčen", prohlásil kdysi Andreotti, a když se mu jednou opoziční politik vysmíval, že po tolika letech u moci už musí být unaven, opáčil: "Moc unavuje jen ty, kteří ji nemají". V Coppolove Kmotru III šeptá tuto větu do ucha umírajícímu úplatnému politikovi (ve filmu se jmenuje Lucchese) najatý mafiánský vrah, který jej právě úspěšně sprovodil ze světa.
Na rozdíl od své filmové podoby však opravdový Giulio Andreotti vše a téměř všechny součastníky přežil. Ač pravomocně odsouzen, ve skutečnosti nikdy nestrávil ani den ve vězení. S pomocí špičkových právníků, neobvyklého daru výřečnosti, a v neposlední řadě i ohromného osobního archivu, jenž musel a do dnešního dne musí nahánět noční můry mnoha lidem s kostlivci ve skříních, se mu neuvěřitelně podařilo ze všech obvinění vybruslit. Byl-li někdy politik absolutním ztělesněním absence etiky ve veřejném životě, triumfem teflonových kvalit beztrestnosti, cynické neochoty a neschopnosti uznat vlastní vinu a nést za ni následky, je jím právě tento člověk.
V samém konci filmu přiznává své rozčarované manželce Livii, že ho celý život trápil jeho plebejský původ a komplex méněcennosti vůči všem slavným, vzdělaným a bohatým lidem. Před začátkem svého soudního procesu má největší hrůzu z toho, že přijde o post předsedy hudební akademie a vědeckých institucí a že mu budou odebrány všechny jeho čestné doktoráty.
Máme tak nakonec před sebou jen dalšího 'parvenu' ochotného uzavřít třeba i pakt s ďáblem a poslat vše a všechny do pekel, pomůže-li mu to ukájet své ego a léčit se ze své malosti a ze svých mindráků.
Jak hluboce neoriginální.
Sám Andreotti byl obviněn nejen z korupce, ale i z nájemných vražd politických protivníků a nepohodlných novinářů, jakož i z přímého napojení na Mafii - ve filmu dokonce sledujeme rituál Omerty, kde se stává jejím členem. I pro diváka nepříliš zběhlého v italských reáliích nebo neznalého nedávné historie je asi nejzajímavější částí filmu příležitost krátce nahlédnout do Andreottiho černé duše. "Moc je to nejsilnější afrodiziakum", napsal kdysi jeden moudrý muž. Většina mocných a mocichtivých si také, jak nás ostatně pravidelně informují bulvární media, všechny výhody moci patřičně vychutnava.
Andreotti však jedná a vypadá jako emociálně mrtvý člověk, který je absolutně neschopen si čehokoliv a jakkoliv užít; sedě se shrbenými rameny a rukama na stehnech připomíná jakousi parodii autistického a absolutně asexuálního zahradníka ztvárněného Peterem Sellersem ve filmu Being There. Ani náznak agresivně vystrčené brady nebo významně zdviženého obočí, jak bývá zvykem u neukojených megalomaniaků tohoto typu; změny v pokerovém výrazu jeho tváře jsou tak subtilní, že jsou téměř nepostřehnutelné. Jen občas mu rty jemně cuknou v cynickém úšklebku. S lidmi, kteří mu celý život loajálně sloužili, se navždy loučí bez empatie, chladně, aniž by jim pohlédl do očí. Jeho jedinými 'zlozvyky' jsou jídlo, drogy na uklidnění nervů a prášky proti migrénám a nevolnosti. Moc sama o sobě a bez přívlastku je jeho jediným raison d'etre a jedinou jeho vášní. "Moc je jako choroba, z níž nechcete být vyléčen", prohlásil kdysi Andreotti, a když se mu jednou opoziční politik vysmíval, že po tolika letech u moci už musí být unaven, opáčil: "Moc unavuje jen ty, kteří ji nemají". V Coppolove Kmotru III šeptá tuto větu do ucha umírajícímu úplatnému politikovi (ve filmu se jmenuje Lucchese) najatý mafiánský vrah, který jej právě úspěšně sprovodil ze světa.
Na rozdíl od své filmové podoby však opravdový Giulio Andreotti vše a téměř všechny součastníky přežil. Ač pravomocně odsouzen, ve skutečnosti nikdy nestrávil ani den ve vězení. S pomocí špičkových právníků, neobvyklého daru výřečnosti, a v neposlední řadě i ohromného osobního archivu, jenž musel a do dnešního dne musí nahánět noční můry mnoha lidem s kostlivci ve skříních, se mu neuvěřitelně podařilo ze všech obvinění vybruslit. Byl-li někdy politik absolutním ztělesněním absence etiky ve veřejném životě, triumfem teflonových kvalit beztrestnosti, cynické neochoty a neschopnosti uznat vlastní vinu a nést za ni následky, je jím právě tento člověk.
V samém konci filmu přiznává své rozčarované manželce Livii, že ho celý život trápil jeho plebejský původ a komplex méněcennosti vůči všem slavným, vzdělaným a bohatým lidem. Před začátkem svého soudního procesu má největší hrůzu z toho, že přijde o post předsedy hudební akademie a vědeckých institucí a že mu budou odebrány všechny jeho čestné doktoráty.
Máme tak nakonec před sebou jen dalšího 'parvenu' ochotného uzavřít třeba i pakt s ďáblem a poslat vše a všechny do pekel, pomůže-li mu to ukájet své ego a léčit se ze své malosti a ze svých mindráků.
Jak hluboce neoriginální.