Přišlo mi ovšem trochu pitomé dívat se na televizi na něco, co se odehrává přede mnou, i když je na to špatně vidět. Tak jsem stále řešil dilema, kam tedy hledět, a k tomu jsem se snažil se svým fotoaparátem vyfotit to, na co jsem špatně viděl. Výsledek podle toho vypadá.
V neděli jsem o tom napsal článek do tištěných novin, v němž jsem nezastíral, jak moc se mi to líbilo. Kdyby to někoho zajímalo, tak je to zde:
Oh, jaký perfektní večer
"Uvidíš, bude se ti to líbit. Budeš dvě hodiny hrdý, že jseš Čech," řekl mi divadelní režisér Vladimír Morávek těsně před začátkem sobotního koncertu Už je to tady k dvacátému výročí "politických změn v Československu a pádu železné opony".
Vladimír Morávek, který byl dopoledne na zkoušce, měl pravdu. Líbilo, a byl jsem asi i hrdý, možná déle než dvě hodiny. Václavem Havlem organizovaný, vymyšlený a režírovaný koncert byl v každém ohledu důstojný, akorát tak okázalý (oslavy musí být trochu okázalé) a několik chvil, na které se jen tak nezapomene.
Například společné vystoupení americké hvězdné sopranistky Renée Flemingové s Lou Reedem a jejich na první pohled absurdní, ale odzbrojující podání Reedovy písně Perfect Day. To se, myslím, už nikdy nemůže opakovat. Nebo krátce předtím, když Flemingová, doprovázená Pražskou komorní filharmonií dirigovanou Jiřím Bělohlávkem, zpívala měsíčkovou árii z Dvořákovy Rusalky, a to člověka napadalo, že češství, které dalo světu takovou krásnou hudbu, má svou hodnotu a jsou důvody se k němu hlásit i hrdě. Nebo když Joan Baezová zpívala několik vět We Shall Over Come česky: "jednou budem dál" a broukavě se k ní přidal, kdo jen mohl, i když se mu zrovna udělal v krku takový ten knedlík dojetím... A pak samozřejmě závěr, kdy se Flemingová, Suzanne Vega, Joan Baezová a Lou Reed sešli na pódiu k provedení spirituálu Oh, Freedom a kdy ženy předváděly jedna po druhé své hlasy (samozřejmě, že operní diva ho má nejzvučnější, ale ani ty dvě nejsou vůbec špatné) a do toho Lou s elektrickou kytarou napálil pár rifů... Ne, na to se jen tak nezapomene.
Koncert měl výborný spád a švih. Sotva dozněla úvodní Kocábova kompozice a Jiří Stivín obešel s flétnou první řady (diváci v televizi na ně viděli lépe než ti, kteří byli na místě, ti se mohli jen dohadovat, jak se tam ta společnost srovná), Václav Havel koncert zahájil krátkou zdravicí. A pak několik minut mluvil Václav Klaus, čímž krátké napětí vyvrcholilo a záhy k úlevě všech zase pominulo. Ještě sice několikrát mohl mít současný prezident pocit – ostatně oprávněný – že není mezi svými, ale nelze říct, že by si většina chtěla něčím takovým kazit večer.
První zpívala Suzanne Vega, která vypadá stále víc a víc jako pěkná středoškolská učitelka hudební výchovy a tělocviku. Druhý byl Lou Reed, který začal dávnou velvetovskou I´m Waiting For My Man a pak dvě novější, jednu neznal ani ekonomický novinář Jan Macháček, kytarista Velvet Revival, který jinak zná Lou Reeda nazpaměť. Joan Baezová začala Lennonovou Imagine a člověk si řekl, že je to pech, že se John Lennon nedožil, že by možná byl tady taky, protože by se jistě chtěl kamarádit s Havlem. O nádherném zpěvu Renée Flemingové už byla řeč.
Mluvil Adam Michnik, který byl vřele, ba bouřlivě přivítán, následkem čehož byl tak dojat, že i jeho známé a slavné logopedické potíže (Michnik trochu koktá) se na chvíli vytratily. Pan Adam vzpomněl historku, jak v roce 1978 přinesl Václav Havel na setkaní do Krkonoš pití s "lidskou tváří" – starou mysliveckou. A pak mluvil o tom, jak skvělá je svoboda, i když sebou nese takové věci jako populismus a narcismus, načež sál zahučel, vědom si toho, koho tím Michník myslí. Druhým řečníkem byl francouzský filozof André Glucksmann, se kterým si Václav Havel rozumí například v kritickém náhledu na současné Rusko.
Globální rozměr koncertu dodávaly videozdravice, které byly promítány v průběhu večera. Michail Gorbačov nás ujistil o lásce, kterou k nám chová, což sál opětoval. Angela Merkelová připomněla pomoc utíkajícím východním Němcům v září a říjnu 1989 (rabování trabantů decentně pominula) a vyzvala ke společné "evropské cestě", s čímž nesouhlasil v sále jediný člověk, není třeba psát který. Velmi oceňované byly příspěvky angažovaných rockerů, Petera Gabriela, Boba Geldofa, Bono Voxe a Micka Jaggera, který nějakou dobu sliboval, že přijede, pak mu do toho vlezlo turné. Mick Jagger pozdravil česky, neboť už se to naučil: Dobrrry večerrr Praho. Vzpomněl pak na slogan z jara 1990: "Kameny (Rolling Stone) se valí do Prahy, tanky (myšleno ruské) odjíždějí". Pozdrav jeho Svatosti dalajlámy byl skutečně od srdce, pohlédl jsem v tu chvíli na pátera Halíka, který se ekumenicky usmíval. Byli jsem rádi za Obamu.
Všichni se v tom kostele svaté Anny vlastně usmívali a pak, když dlouho postávali u svařáku před fortnou, si svěřovali, kolikrát měli během večera v očích slzy. Skoro se předháněli, kdo vícekrát. Jak zpíval Lou Reed s Renée Fleming: Oh, such a Perfect Day!
Jiří Peňás
Co bych k tomu ještě dodal? Snad tedy ke Klausovi... Ano, když se na pódiu objevil (za zvuku fanfár, to byla možná Havlova ironie), tak jsem taky slyšel ten výkřik Fuj!, pak možná ještě jeden. A i když si myslím, že si to za činy posledních měsíců pan prezident věru zaslouží, byl jsem v tu chvíli strašně znechucen a zahanben. Jako myslím snad každý v tom sále.
Bohumil Doležal ve svém velmi sarkastickém komentáři Nanebevzetí Václava Havla (více zde) hodně přehání, když píše o "hlasitém pištění a ječení", nic takového tam nebylo, mohli to být nanejvýš dva lidé, kteří do toho šli. Já jsem se až pak dozvěděl, že to volala Monika Pajerová, které to osobně za sebe odpouštím, protože byla už na škole poněkud trhlá, ale v tu chvíli jsem si říkal – jako myslím tam každý -, že je to voda na Klausův mlýn, že se mu to bude strašně hodit, že on šel mezi "pravdu a lásku", do toho hnízda havlistů, havliánů a havlismu, pěkně se přitom uculova na všechny strany – a oni se ani neumí chovat, to se dalo čekat, pravdoláskaři.
Prostě tady to byla nejméně vhodná chvíle a půda. Klaus to myslím ustál, možná i proto že s něčím podobným počítal. Mluvil dosti škrobeně, rozvláčně, vlastně to byly jen takové obvyklé fráze, "projevem" to mohly nazvat jen velmi vstřícné noviny (LN..). Nevím například, proč má potřebu se navážet do oslav pádu Zdi v Berlíně, když ho tam pozvali. Za prvé je to neslušné a za druhé co je mu do toho, jak si to Němci slaví...
Publikum už bylo poněkud netrpělivé a začalo mírně šumět, říkal jsem si, adekvátní teď bude, když se mu prostě nebude tleskat. Pak ale udělal ten mistrovský kousek, který mu skvěle vyšel těsně než skončil, poděkoval Václavu Havlovi "za vše, co pro znovunabytí svobody osobně udělal" a skončil. To je lišák, řekl jsem si, když za to sklidil slušný aplaus. Tleskalo se ale komu? Klausovi, nebo Havlovi? Ideální syntéza, jin a jang.
Jinak ovšem to byl spíš detail z onoho koncertu, který pravda měl rysy holdu Václavu Havlovi, ale kdo by mu to mohl vyčítat?
Především nebýt Havla, nemusely by být ani žádné oslavy dvacátého výročí listopadu 89. Nemyslím teď, že nebýt Havla, nebyl by ani žádný "listopad", to jistě byl, i když by mnohé vypadalo jistě jinak – určitě nudněji. Ale myslím tím, že kdyby to nechal nyní být, tak by mu to vůbec nikdo nemohl vyčítat, udělal by si nějakou oslavu vlastní, klidně by přijel i Lou Reed, proč ne, a nikomu by do toho nemuselo nic být. Tudíž řeči, že si zprivatizoval oslavy, nebo, že si narežíroval "nanebevzetí" jsou dosti pitomé.
Vláda, parlament ani prezident nic nepodnikly, což jim nijak osobně nevyčítám, skutečně by to asi nebylo v pravých rukou. V úterý sedmnáctého (píšu to v pondělí) má jít průvod z Albertova, pak koncert na Národní tříbě, ale to je akce svépomocná, což je asi také správné. Václav Havel organizoval koncert ve sv. Anně a je asi dost pochopitelné, že moc lidí u toho přímo být nemohlo a že si pozval hlavně jaksi své, a je také jasné, že každý, kdo tam vystoupí nebo pošle videopozdrav, bude mluvit o Havlovi, neboť taková je prostě skutečnost, pro svět je tahle země spojena s jeho jménem a tváří. Ale nebojme se, už se pracuje na jiném obraze, bude to ostatně obraz jaksi adekvátnější, bližší ostatně staré tradici, v níž je Čech považován za kombinaci lokaje a hulváta v jednom, jak to snad kdysi prohlásil rakouský ministr Alexander Bach. Maká se na tom na nejvyšších místech.
Asi to není na té "fotografii" moc poznat, ale to jso Lou Reed a Renée Flemingová při společném provedení Reedovy Perfect Day. To byla asi emočně nejvypjatější chvíle koncertu, i když ostatní se také činili a taková Joan Beazová, když jí vyjde falzet při We shell over come, tak to také s člověk zacloumá. Stejně je zajímavé, že právě Lou Reed se stal takovým kámošem Čechů... Jistě, známá je historka, jak přijel v lednu 1990 dělat pro časopis Rolling Stone rozhovor s Havlem, jak mu vynechávaly baterky v diktafonu, jak tady ničemu nerozuměl, jak bydlel v hotelu Kriváň a jak skoro nevycházel ven a pak si přišel vyzvednout pověstný Kočár (jmenuje se Kočárek), což byla taková zajímavá postava z undergroundu, a navykládal mu hrozné věci, jak třeba bojoval proti ruským tankům a jak je zapaloval, nebo, že Češi mají jako děti dlouhá jména, která jsou zdrobnělinami, třeba Kočárek nebo Macháček, a když dorostou, tak se jmenují už jen krátce, tedy Kočár nebo Machy – mám to právě od Honzy Macháčka, který je Reeda největší odborník. A Lou Reed prý tomu všemu věřil a dokonce to i napsal, pak to vyšlo v Rolling Stone a byla velká legrace to číst. Tak asi od té doby má Čechy rád, jezdí se docela často, přitahován Václavem Havlem, viděl jsem ho před pár lety ve Švandově divadle, kde se s ním moderátor David Hrbek snažil udělat jakousi talk-show, což dopadlo naprosto katastrofálně, Lou Reed prostě po každé otázce prohlásil, že je zcela pitomá a vůbec neví, jak mu ji může položit. Napsal jsem o tom takovou ironickou glosu, David Hrbek mi pak napsal, že si Lou Reed vyžádal předem otázky, všechny je odsouhlasil, některé si sám napsal a vyžadoval jejich přesné pořadí. Tak mu je nešťastný moderátor jednu po druhé kladl a Lou Reed dělal, že takovou blbost ještě v životě neslyšel. Inu, rocker. Ale v sobotu to bylo perfektní.
Tady, jak je snad zřejmě, se v presbytáři kostela sv. Anny vznáší jeho Svátost dalajláma. Žijeme v době ekumenické, tak to jistě nepobuřovalo ani kardinála Vlka, a navíc, kostel, stejně jako přilehlý klášter dominikánek, byl zrušen už za josefinského vyvádění v roce 1779, takže se tam mohou odehrávat jakékoli duchovní orgie (konává se tam Forum 2000).
Pak tedy ještě jednou VH s jakýmisi lodyhami od Bořka Šípka, které mi trochu připomínaly masožravou rostlinu ve filmu Agáta ještě nevečeřela. Ale i to je hezké, tak Havlova věrnost těm Šípkovým podivnostem. Naštěstí to na nikoho nespadlo, ani do toho nikdo nevrazil.
Pak už byl konec. Lidé ještě chvíli postávali uvnitř, jako by se jim nechtělo ven. Docházelo k různým konstelacím, tady třeba zleva dlouholetý Havlův tajemník Vladimír Hanzel, šéfredaktor Respektu Erik Tabery a Ondřej Liška v zeleném. Tabery a Liška právě mluví o tom, že jsou generací Charty, neboť se oba narodili v roce 1977... Tím jsem udiven, protože jsem se pokládal za jejich vrstevníky. Já jsem jim tedy řekl, že jsem generací Šikovy ekonomické reformy a když byla Charta, tak jsem už chtěl podepsat Antichartu, protože u mně vrcholila fáze militantního komunismu, což je analogické Freudovým fázím sexuálního vývoje, čili že je dobrá si komunistické přesvědčení odbýt tak do jedenácti let, jinak se to změní v perverzi čili aberaci. Nevím, jestli tomu oba mladíci rozuměli.
Tito pánové jsou mi přece jen generačně blíž. Fotograf Bohdan Holomíček a Honza Macháček, o kterém už tu byla řeč. Oba se vždy objímají téměř až vřele. Bohdan je jeden z nejmilejších a nejpříjemnějších lidí, které mám čest znát. Podíval se na můj fotoaparát a řekl, hele tenhle někomu dej a kup si takovejhle, a ukázal mi takový menší, o polovinu lacinější, ale schopný vyfotografovat skutečně to, co chci a jak chci, což s tímhle krámem příliš nejde. Navíc mi začaly blikat baterky, takže jsem věděl, že se opět jako paparazzi neosvědčím a přitom by tam teď bylo co.
Tak jsem ještě vyfotografoval lidi, popíjející svařák před fortnou, třeba tam někoho poznáte, vepředu stojí David Němec se svou sestrou Janou Němcovou-Hlavsovou a Mejlova hudba tam zněla také ("My žijeme v Praze, dududu, to je tam,kde se jednou zjeví duch sám") a za nimi ta malá žena v klobouku Věra Jirousová, která říkala, že ten koncert byl jako když pejsek s kočičkou vaří dort, ale to říkala jen tak jako, protože se jí to samozřejmě také líbilo. A vedle, v tom tričku s knížetem Schwarzenbergem a la Andy Warhol, Helenka Papírníková, o které jednou někdo napíše román, protože to je Alma Mahlerová a Honza Krejcarová naší doby, věřte mi. Kloboukem její sličnou tvář zastiňuje John Bok.
No, a pak se šlo do divadla Na Zábradlí, protože to je kousek a Václav Havel je tam doma, ale já už jsem měl vybité baterky a navíc se to všechno ani snad nehodilo fotit. Ne že by se tam dělo něco špatného či nepřístojného, to vůbec ne. Ale prostě se to nehodilo. Třeba Lou Reed, který tam seděl za stolem ve foyer poněkud strnule a Joan Baezová mu cosi povídala, by nebyl rád. A ta pěkná Vega, to by mi bylo také blbé k ní přijít a jen tak, "Hallo, my name is Luka", ji blejsknout. Tak jsem toho nechal. Navíc ty baterky...
Tady se mi na chvíli podařilo fotoaparát oživit, Václav Havel právě odchází a dostává od Martina Věcheta, náčelníka trutnovského festivalu tričko, na němž je vypodoben jako Apač Geronimo. Tak jsem to chtěl pro dějiny vyfotit, a takhle to dopadlo.