Já vůbec nejsem znalec toho kraje a kdybych odbočil, hned bych se tam ztratil. Šel jsem po svých, naposledy jsem lyžoval před dvaceti lety, mezitím se změnila lyžařská technika a mám pocit, že i sociální status té činnosti, neláká mě to vlastně, pravděpodobně bych měl konflikty na sjezdovce a na vleku a pak i na apres-ski, což jak vím, je nějaký ten bar po dojezdu.
Navíc, když se ocitnu v Harrachově nebo ve Špindlerově mlýně, tak mě tam irituje takový ten vekslácko-nabobský styl, kterým je to tam nasáklé, ty nevkusně předělané staré domy, ty příšerné novostavby, celý ten kramářský, kšeftařský a vulgárně kupecký duch, který to tam ovládá, drahota v hospodách vůbec neodpovídá kvalitě, pokud vidí, že tam nechcete nechat majlant, tak vás pomalu neobslouží, mám pocit, že se tam sjíždí mafiáni a tuneláři z celé střední Evropy, tím nemyslím pana prezidenta samozřejmě, vůbec bych řekl, že je to tam jaksi hnusné, jako by to nejhorší z Prahy se tam mohlo svobodně vyplemenit. No, ale tam nahoře, úplně v horách, tak tam to mám samozřejmě rád, vlastně to miluju, vylézt na kopec a hledět dolů, bičován větrem, oslněn sluncem, zpocený a hekající, blízko nebes a prastarých pocitů.
No, tak jsem scházel dolů do Rokytnice, kde jsem skutečně byl naposledy a jedinkrát jako šestnáctiletý účastník rekreace ROH, rozhodnut, že už nikdy s rodiči na dovolenou nepojedu, neboť jsem na to stár. Tehdy jsem tam scházel jinou cestou, od Dvoraček, kde jsme dleli, měl jsem pubertální vidiny, jako by ta cesta dolů ve mně probouzela jakýsi tlak v tom směru. Když jsem přišel do Rokytnice, připadal jsem si jako mladý vrah z vilnosti. Koupil jsem si tam nedostatkový časopis Kino, na jehož obálce byla Dagmar Veškrnová ve filmu Buldoci a třešně. To mi utkvělo v paměti a dosud se cítím za to provinilý. Teď, po třiceti letech, kdy se mi to všechno zřetelně vybavovalo, to bylo samozřejmě jiné, do Rokytnice jsem vstupoval jako zralý muž, ale vzpomněl jsem si na to, i když jsem šel kolem barokního kostela sv. Michala, který je kasárensky strohý jak se na ten drsný kout patří.
V té Rokytnici si místní postavili v roce 1903 pěknou secesní radnici ve stylu, jenž prozrazuje, že místní byli Němci. České secesní radnice vypadají poněkud jinak, jaksi měkčeji, folklórněji a méně středověce. Vezměte si třeba mou milou radnicu v Prostějově, která je o šest let mladší. Tady, v Rochlitz an der Iser se narodil docela zajímavý německý spisovatel Franz Fühmnann (1922 – 1984), kdysi jsem od něj četl takovou zvláštní mytologicko-historickou knihu o Prometheovi, a vyšlo toho v překladu víc. V Rokytnici stačil syn místního lékárníka ještě vstoupit do SA, pak ale prošel východní frontou a sovětským zajetí, kde se předělal, žil pak v NDR, kde byl počítán k nejlepším spisovatelům. Na konci života východoněmecký režim ostře kritizoval a patřil ke skupině východoněmeckých "oficiálních" disidentů kolem Christy Wolfové. Tak ten se narodil a dětství prožil tady. Možná by to tam mohl někdo vědět, jakého mají rodáka.
Typickou lidovou architekturu z našich časů tam zastupuje například tento domek s poněkud zavádějícím názvem. Na náměstí, u radnice, pak stojí fronta nových domů, odhadem tak z devadesátých let, v příšerném a sem naprosto nevhodném alpském stylu. Určitě kvůli nim zbořili nějaké staré domy, barbaři. Ani jsem to neměl sílu vyfotografovat.
Pomník obětem první světové války je v duchu rakouského patriotismu. Cedule se jmény padlých jsou zřetelné, nejspíš nedávno obnovené. Z osmdesáti procent německá jména. Odhadem takových tři sta lidí, i pět stejných příjmení, všichni synové z rodiny, strašná jatka.
Pak cesta vedla po žluté a když jsem vystoupal nad Rokytnici, otevřely se mi pohledy zpět k hlavnímu krkonošskému masivu. Tam dole pokračuje Rokytnice Horním Koutem a Horní Rokytnicí a nad nimi se zvedá Lysá hora, pokud to odhaduju. A tam úplně vpravo nahoře by mohly být ony Dvoračky, kde si vždy představuju, že by tam mohl bydlet ten Trautenberk s Hančí a Kubou a hajným. Ale možná je to někde jinde, a možná že to někdo i ví, kde ta komuna kerkonošská žila. A určitě to ví ta hodná paní magistra z vrchlabské lékárny Marie Kubátová, která ty historky sepsala a i když to jistě nemyslela zle, tak jí z toho vyšly strašné demogické bajky, které by mohly dostat Řád české šovinistické jitrnice první třídy (toto vyznamenání jsem zavedl speciálně pro nacionální bojovnice Janu Bobošíkovou a Andělu Dvořákovou). Ony ty bajky mají v sobě jistou rozkošnou přitažlivost, navíc to tomu Trautenberkovi – Ilju Prachařovi sluší a všichni to hrají s gustem. Ale jako "obraz nepřítele", toho zpupného, vypaseného a zlého sudeťáka, to funguje dokonale. No, ale vážně by mě zajímalo, kde přesně ten Trautenberk bydlel, muselo to být někde u Rokytnice, protože Hančí, pokud si vzpomínám, často běhá milostpánovi na trh rokytnickej, že ano. Kdyby to náhodou tedy někdo věděl, ať mi laskavě napíše do redakce.
Když jsem scházel z kopců, které tu už nemají tu pravou krkonošskou monumentalitu, sedlem mezi Stráží (782 metrů) a Sachrovým dortem, pardon hřebenem (741 metrem), zaujala mě tento gigantická ruina, která vypadala jako nějaký opustěný velkolom nebo tajný zajatecký tábor nebo menší jaderná elektrárna. Stála na svahu uprostřed lesa, cesta, která k ní vedla, byla spíš taková pěšina. Vše bylo zarostlé, pusté, ale nikoli úplně ještě rozpadlé.
Obří haly byly prázdné, jen po stranách bordel a hromada sena, ze stěn trčelo něco, co snad mohly kdysi být pásové dopravníky. Vypadalo to jako něco zemědělského, snad tedy stáje, ale proboha, proč taková obrovská fabrika uprostřed hor a na takovém nepřístupném místě? Zepředu to pak vypadalo jako nějaký ošklivý socialistický hotel, kterému vymřel perzonál i klientela.
Když jsem sešel do blízké osady Františkov, zeptal jsem se místních, co jim to tam v kopci stojí. A dozvěděl jsem se, že to byl velkokravín, který tam postavily státní statky v roce 1989 a v provozu byl celý rok. Bylo to celé mechanizované a automatizované, všechno na jedno tlačítko, krávy tam stály spořádaně v řadě, každá měla svých pár decimetrů čtverečních, pás se žrádlem jim jezdil až k tlamě, ani se taková kráva nemusela hnout, z jedné strany žrala chemickou stravu, z druhé jí hovna padala rovnou na další pás, který to pěkně odvážel, na vemeni přísavné zařízení, kterým to, co mělo připomínat mléko, odváděli rovnou do cisteren, ze kterých ho mohli hned vylít do kanálu. Bylo to skvěle vymyšleno, zázrak pokrokové socialistické velkovýroby. Jenomže to celé krachlo. Přišly mrazy, se kterými tady v horách žádný český inženýr nepočítal, a zásobníky zamrzly a žrádlo nebylo jak k těm kravám dostat, protože uličkami to nešlo, žádné tam nebyly, a hovna padala a žádný pás je neodvážel, protože také zamrznul, a krávy bučely nespokojeně a celé to bylo jistě surrealistické a socialismus, který právě dodělával, mohl s pýchou hledět na své dílo. Pak se statek rozpadl, krávy, které to přežily, si rozebrali statkáři, snad je občas i pustí na pastvu, kam ty krávy asi patří především, ostatně v Německu nebo Rakousku bývají venku i přes zimu, mnohokrát jsem to viděl, možná tolik nedojí, ale je jim tam myslím lépe, i když osobně jsem se jich neptal. A tady ta ruina bude stát ještě sto let, nesmyslná blbina, která musela stát milióny a vsadím se, že nikdo z těch, kdo ji tam postavil, kvůli tomu pak neměl ani nejmenší potíž, přitom to byl buď blbec nebo zločinec, nejspíš obojí.
V tom Františkově, což je osada složená z takových třiceti chalup rozprsklých po obou stranách údolí, žije Tomáš Petráň; on je to jednak filmař, dokumentarista, který natočil a produkoval snad třicet filmů na nejrůznější témata, za druhé je to dlouholetý pedagog na FAMU, kde však před nedávnem skončil, teď učí antropologii v Pardubicích, za třetí je to syn profesora Josefa Petráně, významného českého historika a s dovolením mého "osobního" pana učitele na FF UK, a za čtvrté je to kulturní činitel tohoto regionu. Usadil se tady, opravil, zkultivoval a nezmršil tady chalupu, což je vždycky záslužný kulturní čin, ale kromě toho tady rozpumpoval cosi jako místní tvořivost a vozil sem tu přespolní. Takže díky němu stojí po obci a v jejím okolí takové zvláštní totemy, kůly a pylony, což jsou produkty jím založeného a zde pořádaného letního sochařského sympozia, pokud za sochařství budem považovat kreativní práci s motorovou pilou – není důvod proč ne.
Zároveň je jakýmsi patronem instituce zvané Kravín, která mu stojí naproti domu a kde je umístěna sbírka různého krkonošského harampádí. Jsou tam staré stříkačky, zemědělské stroje, různé řezačky a hoblovačky a také instrumenty, ze kterých lid obou jazyků dělal bůhvíco. Také tam jsou sokolské i lidové kroje a různé jiné krámy. Pustí vás takový milý pán, který vypadal jako Jiří Dientsbier, měl stejný knír, zdálo se mi, že i podobná ústa a též trochu ráčkoval. Nezeptal jsem se ho, zda nejsou příbuzní. Teď toho lituju.
Ale to není všechno. Ten Tomáš tam také chová ovce. Když jsem se ptal, jestli na vlnu. Řekl ne, na maso. Upřímnost této odpovědi se mi líbila.
A to také není všechno. Protože on má také dva koně. Nejsou to žádní dostihoví klusáci, ale rasa je to dobrá. Poučil mě, že se jmenují hafligové a pocházejí z Jižního Tyrolska, což z nich činí ideální plemeno do hor a tvrdého klimatu. A řekl mi, že to byli oblíbení koně císaře Františka Josefa, který je měl rád pro jejich mírnou a přátelskou povahu. Tím jsem byl povzbuzen.
A tak jsem poprvé v životě, nepočítám-li několik cirkusových projížděk na malém pony v dětství, seděl na koni. Nějak mě to dosud míjelo. Tomášova dcera vyvedla kobylku jménem Asta ze stáje a připravila mi postroj. Byl to vlídný a sympatický kůň, ptal jsem se, zda je to hříbátko. Děvče se usmálo a řeklo, spíš babička, je jí dvaadvacet let. Zeptal jsem se, jestli takový starší kůň ještě vůbec chodí a zda mne unese. Děvče řeklo: bez obav.
Naskočil jsem elegantně na její hřbet a uchopil uzdu. Vyslechl instrukce, jak se kůň zatáčí a jak se uvede do pohybu. Vykonal jsem příslušný pohyb, ale Asta nic. Znovu jsem tedy ji jakoby kopl, ale pohnula se sotva o pár centimetrů. Doporučili mi víc. Kopl jsme ji důrazněji a ona udělala krok dozadu. Tomáš mi řekl, ať ji trochu švihnu uzdou přes lebku. Ne moc rád jsem to udělal. Asta se dala do pohybu, ovšem šla jako by bokem či obkročmo, asi tak jako chodí v cirkuse koně po šapitó. Marně jsem se ji snažil přinutit, aby šla rovně. Tak jsem ušli asi padesát metrů, přičemž si milá Asta vybírala trasu co nejblíže kolem stromu, takže jsem se musel úplně přikrčit, abych neskončil napíchnutý na větvi. Směřovala zcela bez zábran k sousednímu stavení, kde vlezla na dvůr, takže jsem viděl lidem do oken a kdyby oni uviděli mě, asi by se lekli. Pak se obrátila a vyrazila poskokem přikře do svahu, takže jsem se musel držet hřívy, abych nesklouznul. Krátkou chvíli jsem pak měl pocit, že ji ovládám, ba dokonce jakýsi vánek, který k jízdě patří, jsem pocítil na líci. Byl jsem blažený a vděčný. Obrátili jsme to před lesem a vraceli se po zmrzlé cestě dolů ke stáji a Tomášovu stavení. Cítil jsme se velkopansky a těšil se na to, jak elegantně seskočím. Tu se milé Astě svezly zadní nohy a ona usedla na zadek. A já s ní, přičemž jsem jaksi samovolně, jako krasojezdkyně ze slona, sklouznul ze sedla. Již jsem se nesnažil nasednout. Astu jsem spořádaně přivedl ke stáji pěšky. Tomáš se trochu divil, já řekl, že jsme se tak s Astou domluvili. Asta to potvrdila několika krásnými koblihami.
Pokračování příště.