Ivan Medek si velmi nepotrpěl na jakýkoli patos a přehánění. Síla věcnosti a výstižnosti, hutné, pro druhé někdy až příliš stručné vzpomínky na dění v exilu. Díval se do blízkého budoucna, své osobní i národně kolektivní vyhlídky pojímal realisticky, vždy s nadějí, ale bez iluzí.
Za zmínku po mém soudu stojí dvě věci: Medkův nesamozřejmě samozřejmý činorodý vztah k jeho vlasti, jeho osobní vlastenectví v kontextu evropském a také jeho vztah k víře, viděné bytostně pohledem společenským. Málokdy byl na veřejnosti osobní. Nedávno se ale v rozhovoru pro Katolický týdeník vyznal z toho, jak objevné jsou pro něho v jeho situaci biblické příběhy.