"Víte, co jste způsobil?! Leošek teď odmítá chodit do školy," vyvřískl na mne telefon do krajnosti rozčileným ženským hlasem. "Chtěli jsme pro něj něco lepšího, a teď abychom kvůli té ostudě měnili školu."
Chvíli trvalo, než jsem se v tom vodopádu emocí zorientoval a zjistil, že volá maminka asi jedenáctiletého chlapce, který neuspěl u přijímacích zkoušek na osmileté gymnázium, jejichž součástí byl také inteligenční test.
Je to už hezkých pár let, ale ten případ se mi vybaví vždy, když se mluví o mimořádně nadaných dětech. Chlapec z malého města, jistě šikovný, na základce se samými jedničkami, pečlivá rodina, podporující rozsáhlou zájmovou činnost dítěte, maminka úřednice místní správy, otec v čemsi podnikal. Jenže od školy jsme měli zadání pomoci vybrat z dobrých dětí ty nejlepší, ty opravdu výjimečně talentované…
Ne že by se občas takové neobjevily, a je jen dobře, že se rozšiřují možnosti jejich výchovy a vzdělávání. Pochybuji však, že by jich byly tři až čtyři procenta. Zato ctižádostivých rodičů, kteří si prostřednictvím dítěte a bez ohledu na jeho zájmy řeší svoje problémy, těch lze v pedagogicko-psychologických poradnách očekávat mnohokrát více.