Tu či onu z těch vět můžete slyšet v téměř každém československém politickém hovoru, pokud se odehrává mezi pány v límečku; lid bez límce a kravaty se ve svých politických názorech obyčejně obejde bez oněch vyšších a nejlépe informovaných autorit. A po takovém "slyšel jsem” následuje nějaké hlubší politické tajemství, například že ten a ten ministr si koupil zámek na měsíci, že ten či onen ouřada má 999 miliónů platu, že pro Pražský hrad bylo ze státních peněz zakoupeno tři sta třicet stříbrných stříkaček, nebo něco tomu podobného. Nikdy se neříká "slyšel jsem z nejlepšího pramene, že panuje veliká nezaměstnanost a bída” nebo "je to úřední tajemství, ale mně to řekl jeden vysoký státní úředník, že se v úřadech potají a horečně pracuje na racionalizaci úřední práce”. Žádné toho druhu tajemství nevychází z míst nejlépe zpravených, nýbrž toliko věci důvěrné a takové, které podporují oblíbený československý politický názor, že všecko je lumpárna, že nevěřme nikomu na světě širém a že to republika nevydrží. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste už ve svém okruhu slyšeli, že někdo něco z nejlepšího pramene slyšel, a jaké věci to byly.
Ta zvláštní československá záliba něco pod pečetí tajemství slyšet a dát to zase dál je do jisté míry patrně přežitek válečného zpravodajství. Tehdy kolovaly ústním podáním zprávy, které v novinách nebyly, protože v novinách být nesměly. Ostatně většinou ani nebyly pravdivé, byly tendenční a zveličované – ale my je nemohli kontrolovat právě proto, že noviny měly náhubek tak neúprosný. V tom byla historická pitomost válečné cenzury: že znemožnila jakoukoliv kontrolu, a tím dala místo divokým pověstem a nekritickému povídání. Kus toho romantického, spikleneckého zpravodajství v nás zůstal dodnes; nestačí nám, co je v novinách, chceme se dovídat víc a věci skrytější, vem je kde vem. Neříkám, že dnes najdeme v novinách všechno – v jen jedněch novinách jistě ne; ale celkem – s několika výjimkami a za jistých kautel – mohou psát noviny o čemkoliv; přesně řečeno bývá v nich toho dokonce víc, než je poctivě pravda. Nuže, má-li vedle té nepřeberné hromady zpráv a polozpráv, slechů, pověstí, insinuací, klepů a omylů, která se úhrnem jmenuje tisk, být ještě nějaké ústní podání, – to už to ústní podání musí vypadat, to už se toho musí nabrat hodně plná huba, to už musí být tak silné, že se i nejméně ostýchavé noviny stydí to otisknout! Ano, jsou to ty nejposlednější splašky politického nádobíčka; ale i z nich se skládá takzvané veřejné mínění.
Slyšel jsem to od vysokého státního úředníka. Nikdy se neříká "slyšel jsem to od ministerského rady Paprtála, od komisaře Mastikulky, od úředního sluhy Jarolíma Pokorného”. Slechy vždycky mají původ zastřený a bezejmenný. Vždycky je to nejlepší pramen, ale bez udání místa. To už patří k přírodopisu pověstí: že jejich začátek je zahalen tajemstvím. Patří to i k jejich poutavosti: kdybychom řekli, že jsme to četli v novinách, budou mít naši posluchači trapný dojem, že jim povídáme něco starého a známého. Ale pozor: neznámý pán je osobnost vždycky podezřelá, jak víme ze soudní praxe. Pán, kterého nemůžeme identifikovat, je ipso facto subjekt nevěrohodný a nepatří do diskuse. Řekne-li vám někdo, že to a to slyšel od osobnosti, kterou nemůže jmenovat, pak buď to slyšel jako tajemství, které není oprávněn říkat dál, nebo má ona nejmenovaná osobnost zájem na tom, pouštět něco anonymně do světa; obojí případ není ani pěkný, ani spolehlivý. Kus naší politické a veřejné mizérie je v tom, že tolik lidí sbírá své názory a zkušenosti ušima a ne očima. Trochu míň slyšet a trochu víc vědět: to by posloužilo nejlíp našemu veřejnému mínění.
Lidové noviny 19. 1. 1932
Fejetony Karla Čapka vybírá Městská knihovna v Praze, která zpřístupnila kompletní Čapkovo dílo v elektronické podobě na www.mlp.cz/karelcapek.