V úterý v Aténách na jiné konferenci ministr financí George Papakonstantinu předvedl na poměry bankrotujícího dlužníka, od něhož se tak nějak přirozeně čeká pokora a vstřícnost k věřitelům, výjimečnou drzost. Státní bankrot není podle něj problém Řecka, ale celé eurozóny. To už nějaký pátek skoro každý ví. Takže ministrova připomínka zněla spíš jako výhrůžka. A místo, aby odrecitoval dlouhý seznam tučných rozpočtových škrtů, vyzval ostatní země eurozóny ke společné emisi dluhopisů.
Řekové zkrátka doufají, že když se jejich dluhy semelou s německými, vyjde jako průměr nižší sazba, která jim uleví od splátek. Pak ještě, nejspíš v naději na získání spojenců proti neústupnému Německu, vyslal varování všem v jižní Evropě. "Po Řecku jsou na řadě další země jako Španělsko a Portugalsko. Proto je problém Řecka i přes řecké zvláštnosti také problémem eurozóny,"
V Madridu a Lisabonu musí mít husí kůži, když slyší, jak je sami Řekové v zoufalém kopání kolem hází do jednoho pytle zemí na hraně bankrotu. Řekové nakonec úsporný plán, který dnes nejspíš schválí Bursel, sepsali. Jsou v něm i škrty platů a pozdější věk odchodu do penze. Ale i vyšší daně pro bohaté a zahraniční firmy. V zemi s vysokou kulturou daňových úniků je nasnadě, že se nevybere skoro nic navíc.
Řekové hodně mluví a kopou kolem sebe, místo, aby pokorně jako Irové, Maďaři nebo Lotyši snížili výdaje o 20 procent. To je jistota, která zabere ze dne na den. A může okamžitě snížit úroky z dluhů. Jenže řecký premiér raději obviní spekulanty a hedgové fondy z protiřeckého spiknutí ohrožujícího eurzónu.
Němci už evidentně ztratili trpělivost. Pevný německá blok od člena bankovní rady ECB Jurgena Starka po ministra hospodářství Rainera Bruderleho už měsíc opakuje, ať Řekové s žádnou záchranou nepočítají. Můžeme zatím jen spekulovat, co přesně tím sledují. Dá se ale čekat, že do společných eurodluhopisů se nikdo nepohrne.
Eurozóna je evidentně na rozcestí. Němci v přímé přenosu vidí, jak se jim zadlužené země smějí do očí a čekají, že za ně zaplatí účty. Děje se přesně to, čeho se před Maastrichtskou smlouvou báli.
Něco se musí stát. Scénáře jsou v zásadě tři. Za prvé: vyzkoušet, co s eurozónou udělá státní bankrot členské země. Řecko je malé, nepříliš výkonné. Zastáncem této strategie je hlavně Francie. Za druhé: rozpad eurozóny a odchod některých zemí. To je pouze teoretický scénář, protože chaos od útoků na banky po sociální nepokoje si nikdo ani netroufá představit. Za třetí: rozpočtová unie a evropská ekonomická vláda. K tomuto scénáři chtějí krize využít zastánci výrazně hlubší ekonomické integrace. Právě oni silně tlačí, aby unie Řecku pomohla.
Scénář číslo tři teď vypadá jako nejpravděpodobnější. Americký ekonom Nouriel Roubini, který jako jeden z mála dokázal předpovědět finanční krizi, trefně upozorňuje, že ještě nikdy ve finanční historii měnová unie nepřežila bez unie politické a rozpočtové. Žádný důvod, proč by se to mělo podařit zrovna eurozóně ho nenapadá. Spíš naopak.
Objevují se ale už i divočejší scénáře: třeba, že Němcům dojde trpělivost, sami se vzdají eura a nechají ho zadluženým jižanům.