Je to únavné a trochu trapné psát, ale Němci mají jiný přístup k úklidu chodníků a zřejmě to souvisí s celkovým pohledem na život. Když v noci napadne nějaký sníh, tak je ráno přiměřeně uklizený. Prostě lidé dřív, než otevřou obchody nebo kávarny nebo dílny, vyjdou ven a uklidí to. Mají na to také pěkné instrumenty, škrabky a madla a solidní smetáky a těmi to během krátké chvíle seškrabou, odhrnou, odklidí, udělají cestičku, ani to myslím moc nesypou škvárou, možná trochu osolí, což lze pak poznat na botech. Mám pocit, když jsem je tak při procházce ranním Charlottenburgem sledoval, že to berou jako samozřejmost, jako rozcvičku, jako něco, co patří k životu. Prostě to musí být – Es muss sein, což je, jak známo už z Fausta základní věta němectví. Nediskutuje se o tom, je to samozřejmé, Němec by nebyl Němcem, kdyby měl neuklizený chodník.
Myslím, že u nás je to velmi jiné, u nás jsou takové věci považovány za strašnou životní komplikaci, za něco, co se přece po nás nemůže chtít, nejsme přece blbci nebo debilové, abychom za někoho uklízeli chodník, my přece nejsme žádní posluhové, to ať udělá někdo jiný, město nebo stát nebo erár, kdyby nás někdo viděl, že metem chodník, no ta ostuda, to by uráželo naši důstojnost a bralo nám osobní svobodu. Tak máme důstojně na chodníku bordel a lidé si důstojně lámou hnáty. Já totiž myslím, že v naší debatě o tom, kdo bude uklízet chodníky, se hluboce projevuje asi nejhorší historický rys naší povahy, naše slouhovství či lokajství. Tam jde totiž o to, že slouha či lokaj nic neudělá ze své svobodné vůle a proto, že se jednoduše a prostě cítí být suverénem ve svých věcech i ve věcech svého okolí, včetně tedy chodníků. Lokaj je zvyklý vše dělat jen z donucení a pro někoho jiného, přičemž to dělá se shrbenými zády a s nechutí. Samozřejmě, to neznamená, že je líný nebo bez talentu, naopak, s velkou energií se věnuje svému kutilství, chatařství, zahrádkaření, šmdrlání, ale jenom na svém chlívku, běda ale, kdyby po něm chtěl někdo něco, z čeho jen on užitek nemá, co by tu jaksi bylo nad jeho rajón. O Němcích kolují různé představy a některé jsou i pravdivé, jedna z těch nebezpečných je o tom "panském národě" (Herrenvolk), což se v Německu nesmí ani vyslovit - a je to dobře. Já bych tady snížil ten poněkud nechutný semantický obsah na to, že panský národ se projevuje tím, že se chová normálně jako pán, kterému nedělá vnitřní ani vnější potíž postarat se o chodník. Jak bych si přál, aby se Češi v tomto smyslu popanštili!
A dost horlení. V Berlíně mám svá oblíbená místa, se kterými otravuji každého, kdo se tam chystá nebo tam je, případně mě tam potká. Tím mým nejoblíbenějším je asi Savigny Platz v Charlottenburgu, v samém srdci starého dobrého West Berlina. Je tam stanice S-Bahnu a hned, jak slezete dolů, je tam přímo v podloubí arkýřů S-bahnu asi nejlepší berlínské knihkupectví specializující se na knihy o výtvarném umění – Bücherbogen, kde si můžete hodiny listovat vším, co kdy obšťastnilo zrak. Kolem je plno kaváren a restaurací, malých obchodů, galerií, antikvariátů a květinových zátiší a cest vysypaných pískem a laviček. Má to tam takový velkoměstský a zároveň pokojný flér a šmrnc, je to tam umírně mondénní a nenápadně snobské (přečtěte si, co dnes, 9. února, píše Ondřej Štindl v LN o snobech). Marně hledám v Praze něco podobného.
Náměstí je pojmenované po pruském ministrovi a právním učenci Friedrichu Carlovi von Savigny (1779 – 1861) a vůbec kolem dokola se ulice jmenují po samých pruských generálech a ministrech a reformátorech, což je dědiství 19. století. Ovšem ta ústřední, která náměstí prochází, se jmenuje po filozofovi morálního imperativu (včetně uklízení chodníků) Kant Strase, přestože Immanuel Kant, jak známo, nevytáhnul paty z rodného Königsberku, z kterého je teď ruský Kaliningrad, kde mu nechali aspoň sochu. Je to tu produkt pokročilého geometrického urbanismu druhé půlky 19. století, ulice jsou narýsovány rovnoběžně a dle jasného plánu, náměstí je dokonale čtvercové, což ale vůbec nevytváří dojem něčeho kasárenského, protože naopak vnitřní prostor náměstí je přeměněn v zahradu, která má budit dojem vnitřního dvorku, na kterém pečliví Prušáci mají své zahrádky s květinami a chřestem. Je to dílo městského zahradníka Erwina Bartha, profesora zahradnictví na Technische Univesität, jenž se snažil spojit modernu s něčím tak přirozeně konzervativním, jako je park, který je nejhezčí, když jsou jeho zakladatelé už dávno mrtví. Tento Erwin Barth odešel ze světa dobrovolně v červenci 1933, slepnul, ale i tak se nemohl dívat na to, co s Německem chystají provést nacisté.
Já mám na tom Savigny takový svůj osobní rituál, který spočívá v tom, že se přiblížím k této soše (ony tam jsou dvě, takže jedné z těch dvou soch), na nichž táhne chlapec kozla, a dotknu se ho, ale ne tam, kde by si asi většina lidí myslela. Tak to dělám už skoro dvacet let, co do Berlína jezdím, takže jsem se ho mohl dotknout asi tak třicetkrát, což se blíží umanutosti, ale snad nikoli škodlivé. Ty sochy vytvořil August Kraus (zemř. 1934), jsou tam od roku 1928, během bombardovaní byla jedna rozbita, takže jedna z nich je kopie, nevím, která, bůhví, jestli to někdo ví.
Hledal jsem tam chvíli hotel či penzion, který by byl levný a rázovitý a zajímavé na tom bylo, že když jsem asi čtyři prošel, všude seděly v recepci ženy od pohledu ruského typu a když promluvily, tak to Rusky byly, i když mluvily německy. Charlottenburg, zvláště jeho část dál k Stuttgarter Platz, je tradičním místem ruského Berlína, také se mu říká Šarlotengrad. To má svou historii, která nevím, jestli s držením laciných penzionů v ruských rukou ještě souvisí. Ale hned po revoluci byl Berlín hlavním útočištěm ruské emigrace a do poloviny 20. let hlavním městem ruské kultury: existovalo tu čtyřicet ruských nakladatelství, vycházelo tu několik novin a desítky časopisů, neboť Rusové jsou psaví a mají sklony zůstávat v uzavřených kruzích, což jak známo vede k tomu, že většina ruských emigrantů se v první generaci nikdy nenaučí jiný jazyk (Nabokov, který tu žil do roku 1937, ovšem v trochu mondénější čtvrti, v Grünwaldu, je výjimkou), stále chodí stejně oblíkaní, ženy mají stejné parfémy a líčidla, muži stejný stesk na duši a matný lesk vodky v oku. Ale ten hotel, kde jsem přespal, byl docela čistý, na štěnice byla asi zima, snídaně byla standardně německá, müsli, jogurt, měkký salám a vajíčko.
Nedávno jsem po letech, snad po patnácti, viděl Wendersův a Handkeho film Nebe nad Berlínem. Nebyl jsem vášnivým vyznavačem toho filmu (to bych ho viděl častěji), ale byl jsem teď překvapen, jak jsem jím byl nyní jaksi dojat či citově rozrušen, jak tehdy před těmi patnácti lety asi nikoli. Asi to bude tím Berlínem, který takový, jaký byl tehdy v roce 1987, už není, ale já ho, když jsem tam přijel poprvé v roce 1993 na měsíční stipendium od Goethe Institutu, ještě v posledních stopách poznal. A tehdy jsem Nebe nad Berlínem viděl poprvé, takže film zachycoval vlastně ještě současný stav. Chodil jsem tam podél linie Zdi, která byla už pryč, ale na jejím místě byla země nikoho, holá pláň a pustina, po těch novostavbách na Potsdamer Platz nebylo vidu ani slechu, z jedné strany východoněmecké paneláky pozdní Honeckerovy éry, z druhé Tiergarten a činžáky Kreuzbergu s grafitti a reklamami. Mezi Východem a Západem byl pořád ještě obrovský rozdíl, hned jste poznali, kde jste, podle domů, chodníků, obchodů, lidí. Na té pláni, kde je teď tohle, byly ale cirkusy, stejně jako v Nebi nad Berlínem. Tam potkal jeden z těch andělů, Damiel svou tanečnici Marion a rozhodl se, za pomoci Petera Falka, který sám byl dříve andělem, státi se člověkem, což jeho kamarád, anděl Cassiel dobře chápal.
Teď tam zírá tato žena, Penelope Cruz, což je svým způsobem také nadpozemská bytost, takže rovnováha se zachována.
A jistě každý, kdo ten film viděl, tak zvedne v dosahu Siegessäule čili Vítězného sloupu hlavu a podívá se, zda té ženě s křídly, které se tady říká Goldelse čili Pozlacená Elsa, nesedí za uchem onen Cassiel, kterého tam hrál Otto Sander. Dá se tam vnitřkem toho tubusu vylézt, výhled je tam samozřejmě pěkný, především na les (Tiergaten), který je okolo. Ta zlatá Viktorie je zblízka monumentální a nechtěl bych po ní lézt ani jako anděl. Prusové ji na sloupu vztyčili po skončení válek, jež postupně vedli s Dány, s námi, tedy s Rakouskem, a pak s Francouzi, kteří velmi po roce 1945 naléhali na to, aby byl sloup stržen, protože se jím cítili dotčeni. Naštěstí spojenci, a to i Rusové, byli rozumnější, anebo chtěli Francouze naštvat. Tak jí sebrali aspoň kovové reliéfy zobrazující triumf pruské armády u Sedanu 2. září 1870 a potupnou přehlídku v Paříži. Co s tím udělali, nevím. Na internetu, když napíšete Siegessäule Berlin, tak se vám objeví mimo jiné internetový časopis pro homosexuály, tak se totiž vtipně jmenuje: Vítězný sloup. Understand.
Už jsem zase pár dní v Praze a za chvíli půjdu do redakce Lidových novin kolem Anděla a tam, na naroží toho Nouvelova domu, hned naproti zastávce tramvaje, je vypodobněn anděl Damiel, což je zvláštní berlinismus uprostřed Prahy a je hezké, že to nikomu nevadí, možná i proto, že ho většina lidí ani nevnímá, ani o něm neví, neboť on a tam stojí a hledí pokojeně a mírně. A možná je někdy, za úplného ticha, takže v noci kolem čtvté hodiny, slyšet Handkeho verše, které ve filmu na začátku Bruno Ganz pronáší takovou jemnou a něžnou němčinou: "Als das Kind Kind war, wusste es nicht, dass es Kind war, alles war im besselt, und alle Seellen waren eins." Ani se to nemusí překládat.
