Mě se to stalo tenhle týden. Náš deník během něj totiž přinesl zásadní zprávu o zoufalých rodičích, kteří se musejí dopouštět zločinu pirátství a porušování autorských práv, aby vlastním potomkům mohli dopřát vytoužené dévédéčko s večerníčkovým seriálem o včelích medvídcích. Česká televize, jíž práva patří, totiž seriál dosud nevydala. Veřejnost je z toho v šoku, nechápe, domáhá se nápravy - obvyklá rutina.
Já jsem taky v šoku - z toho, že někdo může Včelí medvídky na trhu postrádat, aktivně se po nich shánět. Mám to totiž s nimi podobně, jako Werner Herzog s Avatarem ("Když na něj jen pomyslím, zauzlují se mi z toho střeva," řekl pro Los Angeles Times - další z mnoha důvodů, proč ho milovat). Můj vztah k tomuto oblíbenému večerníčku se nijak zvlášť nevyvíjel - nesnášel jsem je od prvního uzření. A byl to už tehdy postoj jaksi aktivní - neměl jsem je za trochu slabší pohádku, neuklimbávali mě nudou, nabíjeli mě adrenalinem, vztekem na svět, který mi postavil do cesty tohle.
Jakpak bych asi obstál na místě těch k pirátství nucených rodičů? Odolal bych roztomilému žadonění, slzami zvlhlým pohledům těch, ach, tak nevinných, oček? Doufám, že ano, s jistotu to ale tvrdit nemohu. Naštěstí ale byl můj postoj, k tomu večerníčku natolik silný, až se zapsal do rodinného genomu. Dnes již odrostlí potomci na kontrolní dotaz ohledně Včelích medvídků odpověděli: "Ty teda byli hodně divný."
Jak se to může stát, že člověk získá tak "silný názor" na večerníček? Člověk si takovou otázku položí a hned se rozpřemýšlí. Jsou ještě nějaké jiné, které by ho tak iritovaly (samozřejmě kromě Krkonošských pohádek - té ódy na českou přikrčenost - ale to je jiná historie)? No jasně. Včelka Mája a taky ta hrůza o putování Bzuka a Ťuka. A v tu chvíli se mi rozjasnilo. Asi mám něco proti... včelám. Nebo jinak - na louce je jakž takž snesu, ale když mi je někdo začne cpát do nějakého příběhu, hrozí ztráta sebekontroly.
Jsou tak nechutně efektivní. Když jeden potká čmeláka, může se zkusit představit, že si vyrazil se jen tak proletět - o včelách mi ale natloukli do hlavy, že právě tohle nikdy nedělají, musí se za všech okolností chovat tak zatraceně účelně. Takoví malí hmyzí bolševici to jsou, akorát o hodně efektivnější. Dobře si pamatuju pohnutý hlas učitelky přírodopisu (a předsedkyně školní stranické organizace), která nám vyprávěla jak jsou ty včeličky plně oddány úlu, žijí jen pro něj a na nic jiného nemyslí.
Podtext byl zřetelný - taky byste měly být takové, milé děti. To určitě. A vrchol toho včelo - smutné vyprávění o včeličce, která, aby ochránila zájem úlu, dá žihadlo, přičemž zahyne. Jasně, atentátnice jedny sebevražedné. A emocionální vyděračky to jsou taky. Když jednoho bodne vosa, může jí v naštvání pronásledovat, sprostě nadávat, zkusit ten účet nějak vyrovnat. Ale když to do něj napere včelička, to je hned jiná. To se musí k otékající noze hned přihodit pořádná porce sebezpytu, protože se z člověka stane ne oběť sprostého útoku, ale vrahoun. Copak jsem asi udělal tak strašného, že mě to ušlechtilé stvoření muselo zastavit zastavit za cenu nejvyšší oběti? Neklej a polepši se! Nikdy! Ale med do čaje, to si dám. To jo.
