Zkrátka je mnoho pohnutek, pro něž člověk uchová přečtený dopis; a je mnoho dopisů, které jsou z toho či onoho důvodu uloženy stranou, místo aby padly na dno koše; a je mnoho zásuvek, kam lze prozatím uložit věci činící třeba jen slabounký nárok na to, aby nebyly vyhozeny na to veliké a věčné smetiště, "jež se Nic nazývá”.
Prostě během několika let se naklade v různých zásuvkách tlustý kulturní nános složený ze starých dopisů, účtů, složenek, výstřižků a jiných pietně uchovaných papírů stmelených léty a napadaným prachem v jednu téměř stejnorodou masu. V příznivém případě zůstane tato masa ve své zásuvce až do toho dne, kdy se stane posmrtnou pozůstalostí; potom někdo nad ní potřese dojatě hlavou, řka něco v tom smyslu, "jak byl chudák starý pán pečlivý”, obrátí nahoře několik listů, otře si prsty do kapesníku a dá tu celou hromadu spálit. V nejpříznivějším případě, jako je stěhování, generální úklid nebo podobné katastrofy, se přihází, že se ten kulturní nános musí ze zásuvek vyndat a že se s ním musí něco stát, aby ho nebylo tolik. Dobrá, probereme to, řekne si člověk statečně a počne zaprášenou masu své pamětihodné minulosti probírat list po listu.
Tak tady je účet "Za správku skříně s díky zapraveno 45 Kč. Jan Komárek.” Jaká to byla skříň? diví se člověk. A jaký byl ten Jan Komárek? Marně vzpomínáš na všechny skříně, se kterými jsi žil – Nu, to je jedno. Tak dál. Dopis od přítele "Vaše poslední psaní mne velmi zarazilo a mrzelo” – propána, jaké psaní? oč vlastně tehdy šlo? Nic platno, už si nevzpomenu. "Na Váš ctěný dotaz si dovolujeme sděliti, že metr kamenné obruby v udaném provedení by stál –” Jaké obruby? U všech všudy, nač mi kdy bylo třeba nějaké kamenné obruby? Kdyby mne rozkrájeli, nevím o žádné kamenné obrubě. Tak dál, dál! List po listu člověk kroutí hlavou: co to bylo? proč mi psali toto? zač mi tuto děkují? kdo tenhle člověk byl? s oním že jsem si dopisoval? kdo byla tato Grete? proč jsem si tohle schovával? a toto, jaká to vlastně byla veliká záležitost? Nevím nic; to všechno že je má vlastní minulost? Divné. Člověk má skoro pocit indiskrece, jako by pročítal korespondenci někoho cizího. Na mou duši, trapný pocit. Nu co, spalme to; a schovejme jenom dopisy těch nejlepších a nejbližších lidí –
Ano, ale o čem to vlastně píší? Čeho se týká tato výčitka, k čemu se vztahuje tento projev sympatie? Díváš se v rozpacích na to nejdůvěrnější; taky už dobře nevíš, jakou to mělo souvislost a proč to bylo řečeno. Kdybych měl podle těchto dopisů psát svůj vlastní životopis, proboha, ten by vypadal! Hlavu a patu to nemá, nedává to dohromady žádný smysl; a kdyby bylo pětkrát tolik zásuvek, plných těch starých papírů, bylo by to ještě zmotanější a nesmyslnější. Co dělat, spalme to; list po listu padá do koše, člověk si připadá jako strom na podzim, jenž setřásá zvadlé listí; to jsme asi dost starý strom, když se toho listí tolik nastlalo! Zůstává jenom hubená hromádka papírů, ze kterých jsme vyčetli přece jenom něco ještě trochu živého; nepatrná hromádka, kterou uložíme na dně nějaké zásuvky – byla by přece jen škoda spálit i tuhle hrst listí. Jednou z toho bude zase tlustý kulturní nános, stmelený vjedno lety a napadaným prachem. Budeme jej ještě jednou probírat list po listu, cize, rozpačitě, s podivem a vrtěním hlavy?
A pozdrav bůh, jakou rýmu člověk ještě ke všemu dostane z toho prachu!
Lidové noviny 16. 2. 1936
Fejetony Karla Čapka vybírá Městská knihovna v Praze, která zpřístupnila kompletní Čapkovo dílo v elektronické podobě na www.mlp.cz/karelcapek.