Jistě se ještě může stát, že českobudějovická policie najde nějaké polehčující okolnosti pro to, že mohla zabránit vraždě, ale nekonala. Jistě se ve stadiu, kdy začne jít o to vyvodit odpovědnost osobní (zatím byla řeč neadresně o policii), může všechno začít zadrhávat. Ale ten moment, kdy na veřejnosti aspoň na chvíli někdo připouštěl, že existuje cosi jako jeho odpovědnost, byl pamětihodný. Je to dnes téměř neznámý žánr.
Podívejte se na Paroubka, na Topolánka, na Čunka, na organizátory Opencard, na stavitele dálnic, na Bartáka, Parkanovou a obchodníky ze Steyru. Podívejte se na globální bankéře a na politiky zadlužených vlád. Jak se chovají, když je doběhne nějaká nepříjemnost? Vymlouvají se, že o ničem nevěděli. Žalují, kdo všechno to dělal taky. Tvrdí, že jen konali v souladu s předpisy – jako by se ve svém postavení neocitli proto, že se od nich čekalo cosi víc. Posmívají se nám, ať jim zkusíme něco dokázat. A teprve když je tíha stahuje pod vodu, hledají, koho by hodili přes palubu, a říkají tomu vyvození odpovědnosti.
Chovají se jako zločinci před soudem anebo jako rozmazlené děti. Važme si každé výjimky.
WEISS: Rozmazlené děti
To snad nemůže být samo sebou. Někdo v této zemi dokázal dospět k závěru, že měl za něco odpovědnost před veřejností a nedostál jí – a přiznal to veřejně.
