V každém odvětví mají zaměstnanci možnost získat naturální požitky spojené s výkonem svého povolání. Číšník se v práci nají a napije, prodavačka v knihkupectví dostane knihu za velkoobchodní cenu, dělník v automobilce dokonce i auto. Je dobré pěstovat lojalitu k podniku a možná to i zamezí větším krádežím. Marná a malicherná je snaha státu zdaňovat takové výhody pofidérní tržní hodnotou (jakou? výrobní, velko - malobchodní?), vždyť i manažeři a podnikatelé mají svá osobní auta v provozních nákladech firmy, takže jejich osobní spotřeba není zdaněna. Přitom naše většinou poloprázdné vlaky vozí železničáře a jejich příbuzné bez jakýchkoli nákladů navíc.
A pokud jsou dotace na dopravu neúnosné a byrokracie nesmyslná odpovídá za to snad vedení podniků a ministerstvo, nikoli zaměstnanci.
A přesto je problém stávek pro dnešní dobu státního poručnictví symptomatický a zvláště v době hospodářské stagnace a sílící nezaměstnanosti jev zjevně nechutný. V Řecku stávkuje celý národ proti Evropské unii, neboť ta se opovažuje za své dotace a záchranu Řecka před bankrotem požadovat drastické snížení státního deficitu. Bruselští úřednící unie, recese nerecese, se domáhají soudně smluvního zvýšení svých platů o 3,7% na státech unie, svých vlastních zaměstnavatelů. Lufthansa zastavila na den provoz německých letišť a polostátní aerolinky a dispečink hrozí stávkami po celé Evropě.
Ty tam jsou doby, kdy opravdový proletariát stávkoval za osmihodinovou pracovní dobu, bezpečnost a hygienu práce a za zvýšení žebráckých mezd. V tom dávném konfliktu mezi soukromým zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci byl stát účasten většinou jen nepřímo. Státní zaměstnanec byl pod penzí a stávkovat ani nesměl. Od těch dob však mamutí podniky vyhynuly a s nimi i proletariát, výroba decentralizovala na samostatné servisní složky, v mobilní společnosti působí nabídka a poptávka na trhu práce velmi hbitě, za to zbytněl stát a s ním i stará představa, že státní zaměstnanci mají místo i plat na věky garantován, protože ze státního krev neteče, vždyť stát zbankrotovat nemůže.
A jestliže sympatie křesťanské společnosti před sto lety stála navzdory nepohodlí, jež každá veřejná akce způsobí, přece jen na straně stávkujících, dnešní společnost se právem cítí jen vydíraná a vůči těm, které si platí, sympatie mít ani nemůže. Ve státním sektoru jsou dnes průměrné mzdy dokonce vyšší, manažerské odměny nesmyslné (nezávislé na výkonu i ekonomice), což je součástí deficitní krize a trh práce navíc těžce poškozuje. Trvalá neschopnost všech vlád snižovat byrokracii a zprivatizovat ony "přirozené" dopravní monopoly trvale ohrožují ekonomickou prosperitu. Pokud dnešní hospodářská recese nepřinutí stát zeštíhlet a nezastaví jeho z principu neschopné podnikání, budeme na tom všichni ještě dlouho špatně.
