Může to být i držitel moci, který, místo aby sloužil, ji používá k tomu, aby jiným tahal z kapes peníze, nebo aby si jejím prostřednictvím jen ukájel svoje zbytnělé ego. Nejsou to pěkní lidé ti zneužívači, není divu, že mě trochu vyhodilo z konceptu, když jsem se dozvěděl, že k nim patřím. Následující řádky berte jako konfesi, obávám se, že poznamenanou taktikou, již my – bytosti tmy – v takových situacích používáme. Vylíčit se jako oběť poměrů, popsat vlastní zavrženíhodnou volbu jako nutnost.
Dozvěděl jsem se o tom z novin, konkrétně ze čtvrtečního vydání deníku Metro. Nevinný titulek té zprávy mě zaujal. "V Praze asi vznikne první venkovní pisoár". Stane se v Charvátově ulici nedaleko magistrátu, pokud se osvědčí, objeví se jich prý po městě víc (Jak se to pozná, že se pisoár osvědčil?). Lokace nebyla vybrána náhodou. "Podle starosty Prahy 1 Filipa Dvořáka je jedním z kritických míst, která někteří lidé zneužívají k vykonávání potřeby." Ani na mě v tu chvíli nikdo nemusel brát rozžhavené železo, abych ucítil, jak se mi do ramene vypaluje cejch.
Člověk tu situaci najednou vidí úplně jinak: Na město padla černočerná noc, zeď někde v centru (v mém případě se ale většinou jedná o křovisko) je tak bezbranná, vystavená na odiv zkoumavým pohledům, jako kdyby si svou zranitelnost ani neuvědomovala. Zneužívač se dívá a vybírá, až si vybere, přistoupí, bez stopy milosrdenství koná.
Je to podobné jako v případě jiných zločinů kombinace příležitosti a nepřekonatelného puzení. Ke zneužívání křovin a nároží většinou dochází v nočních hodinách, na místech, kde je výskyt osob, jež mají v mobilu uložené číslo na městskou policii, nízký často dokonce nulový. Zhusta také v čase, kdy jsou zavřené stanice metra, kde je řečené puzení možno uspokojit způsobem zákonu se nepříčícím. Ta potřeba je navíc v daném okamžiku často velmi intenzivně prožívaná – zneužívač docela pravděpodobně strávil nějakou dobu v podniku, kde se ve zvýšeném objemu konzumují tekutiny, což se může projevit narůstajícím tlakem v bederní oblasti. Možná konzumoval v městské části, která není bůhvíjak těsně přilehlá k jeho trvalému bydlišti a i při vší spolehlivosti noční pražské městské dopravy nemůže počítat s tím, že se mu podaří dostat se domů dost rychle na to, aby si své špinavé záležitosti vyřídil až tam. Je příliš slabošský, nechce se mu chodit do dalšího restauračního zařízení, snášet štítivé pohledy obsluhy nebo dokonce její ráznou akci, lidé, kteří do baru nepřijdou konzumovat, ale naopak ulevit si od důsledku konzumace v jiném podniku, nebývají zrovna vysoko na žebříčku popularity. Existuje také možnost si tam cosi objednat, ale to by bylo vytloukání klínu klínem – v zájmu ukojení akutní potřeby vytvořit základ pro opakování stejného problému o pár minut později, navíc zásoby hotovosti v tomhle typu situace už nebývají zrovna veliké, jsou-li vůbec. Z důvodů momentálního finančního nedostatku nepřipadá v úvahu ani taxík.
Jasně, uznávám, jsou to všechno ufňukané výmluvy. Vždycky přeci existuje ta jediná možnost hodná skutečného muže – přijmout to všechno jako fakt života. Se stoicismem samuraje vyčkat, až se potřeba spontánně naplní sama, dát okolí (třeba spolucestujícím v té spolehlivé noční dopravě) najevo ochotu přinášet oběti. Ta skvrna na kalhotách přece nemusí být stigma, ale důkaz mravní vyspělosti – než abych se dopustil hanebného zneužití, raději ten cyklus ponížení utnu u sebe. Ti lidé kolem jistě ocení, že alespoň někomu na těch starobylých zdech a kyslík produkujících křovinách kolem nás skutečně záleží. Většina nás, nezneužívačů, jsou ale slaboši. Nemáme na to. Ještě, že máme Filipa Dvořáka. Představitele města, které je ochotno snížit se až na naši úroveň. Lidé, o nichž nemáme nejmenší právo očekávat, že by řešili problémy toho typu, že se ve městě plném hospod v noci není kde vyčurat, tak činí – alespoň na jednom nároží (ve výhledu několika měsíců). Vděk a nezměrné dojetí je tou jedinou správnou reakcí.