Přiznám se, nechtělo se mi vstupovat do diskuse s někým, kdo pracuje s texty jiných autorů jako pan Vybíral, který i svým článkem z 11.3.2010 potvrzuje, že s terapií pevným objetím (TPO) není obeznámen, či spíše ji naprosto nepochopil. Nehodlám nepřátelský postoj toho pána k TPO jakkoli měnit, jsem realista, to nelze.
Neodolala jsem ale možnosti ocitnout se v prohnilé společnosti pana předsedy, pana exprezidenta a paní šéfredaktorky – je mi ctí. Terapeutický směr Jiřiny Prekopové si ostatně přes tuhý odpor části odborné i laické veřejnosti své místo již vydobyl, a to pro své komplexní pojetí člověka v jednotě tělesné, duševní i duchovní (Apage, Satanas!) včetně jeho sociálního kontextu. Jistěže není lékem na vše a pro všechny, samozřejmě má své kontraindikace, které v počátku nebyly dostatečně známy, a také své neúspěchy. Na některé bolesti je však pevné objetí lékem jediným, například k rehabilitaci porušené vazby mezi matkou a dítětem při jejich dlouhodobém odloučení. (Obecněji známou a hojně používanou košer psychologickou metodou je soucitně si o tom popovídat.)
Nevím, jestli bohužel, ale je to tak: psycholog a psychoterapeut nejvíc ze všech povolání (pokud se mýlím, opravte mě) vychází při své práci ze své vlastní životní zkušenosti a jen přes ni, jinak to nejde, přistupuje k druhým lidem. Panu Vybíralovi brnká TPO na citlivou strunku skrytého traumatu, takže musí reagovat agresí a manipulací, aby nebylo poznat, jak se vyděsil.
Jarmila Pospíšilová, žákyně Jiřiny Prekopové, terapeutka pevným objetím, která si rozhodně není jistá, že svým klientům vždy jen prospěla, Veselí nad Moravou