Pan Pilař v diskusi vedené na stránkách LN "eintopfem" myslí neodborné mísení dětí se speciálními vzdělávacími potřebami s běžnou populací za každou cenu a bez potřebné přípravy.
Kdyby tohle tvrdil před deseti léty, mohl bych připustit že má pravdu. Ale copak dnes, po deseti až patnácti létech, co se o tomto problému ví, se v té odbornosti a připravenosti neudělalo dost, abychom už konečně k tomu "mísení" nemohli přistoupit? Jistěže ano – a je nevyšší čas to učinit, jinak nás už vbrzku neúnosná segregace romských dětí na jedné hromadě sežere všechny.
Nejsem žádný odborník, snad jen zasvěcený laik, ale jednu dobrou kvalifikaci pro své tvrzení mám. Byl jsem tím cikánským dítětem, které mělo to štěstí, že mohlo chodit do základní školy, a potom na gymnázium, a ještě dokonce i na vysokou s ostatními dětmi. V té době jsem byl dítě skoro bezprizorné, tedy to, co je nazýváno dítětem se speciální potřebou dnes. Tehdy to naštěstí nikdo nerozlišoval, a učitel mne za spáchané lotroviny tahal za uši rukou společnou a nerozdílnou s mými spolužáky, takto synky slováckých sedláků. Dnes to velmi oceňuji.
Nejúžasnější moji životní zkušeností a pokrokem ve vědění nebyly znalosti samé, ale okolnost, že jsem s těmi dětmi chodil do školy společně, oni o mně věděli, že jsem Cikán, někdy mi tak i nadávali, když jsem se se spolužáky porval, ale fotbal na trávníku už jsme hráli za chvíli společně. A dnes v dospělosti jsme pořád nejlepší kamarádi. "Eintopf" v tomto smyslu může být docela prospěšný – a ne že ne, vážený pane Pilaři. Škola má v popisu práce s problémy tohoto druhu se vypořádat. Že to česká škola neumí ještě neznamená, že se to nemá naučit.
Kdyby tohle tvrdil před deseti léty, mohl bych připustit že má pravdu. Ale copak dnes, po deseti až patnácti létech, co se o tomto problému ví, se v té odbornosti a připravenosti neudělalo dost, abychom už konečně k tomu "mísení" nemohli přistoupit? Jistěže ano – a je nevyšší čas to učinit, jinak nás už vbrzku neúnosná segregace romských dětí na jedné hromadě sežere všechny.
Nejsem žádný odborník, snad jen zasvěcený laik, ale jednu dobrou kvalifikaci pro své tvrzení mám. Byl jsem tím cikánským dítětem, které mělo to štěstí, že mohlo chodit do základní školy, a potom na gymnázium, a ještě dokonce i na vysokou s ostatními dětmi. V té době jsem byl dítě skoro bezprizorné, tedy to, co je nazýváno dítětem se speciální potřebou dnes. Tehdy to naštěstí nikdo nerozlišoval, a učitel mne za spáchané lotroviny tahal za uši rukou společnou a nerozdílnou s mými spolužáky, takto synky slováckých sedláků. Dnes to velmi oceňuji.
Nejúžasnější moji životní zkušeností a pokrokem ve vědění nebyly znalosti samé, ale okolnost, že jsem s těmi dětmi chodil do školy společně, oni o mně věděli, že jsem Cikán, někdy mi tak i nadávali, když jsem se se spolužáky porval, ale fotbal na trávníku už jsme hráli za chvíli společně. A dnes v dospělosti jsme pořád nejlepší kamarádi. "Eintopf" v tomto smyslu může být docela prospěšný – a ne že ne, vážený pane Pilaři. Škola má v popisu práce s problémy tohoto druhu se vypořádat. Že to česká škola neumí ještě neznamená, že se to nemá naučit.