Při vzpomínce na rozpočtové orgie před volbami v roce 2006, na následující kocovinu, v níž politické strany házely vinu zbaběle jedna na druhou, i na podivné kání sociálního demokrata Bohuslava Sobotky, se člověku upřímně uleví. Toho už tentokrát budeme ušetřeni.
A že to byl atentát na demokracii a zadržování vůle svobodně zvolených zástupců lidu? Jakkoliv obstrukční projevy nebyly pastva pro uši, byly obhajitelné, i jaksi mravně.
Sněmovna rozložená provizoriem, které se neplánovaně protáhlo tak, až nakonec přestávalo být vidět, kdo s kým vládne, dávno ztratila oprávnění o něčem rozhodovat.
Levice – naposledy třeba odboráři v bitce o zaměstnanecké výhody – v občanech přiživovala dojem, že se páni poslanci flákají a že za to může pravice. Ve skutečnosti jsme s obstrukcemi pouze dojídali poslední kyselý hrozen, který vyrostl z původně cvičného, ale nakonec úspěšného pokusu Jiřího Paroubka svrhnout vládu.
Pokud tedy někdo potřebuje uzemnit svůj hněv, měl by ho obrátit proti šéfovi ČSSD. Jenže tomu je v naší zapomnětlivé době dávno odpuštěno.
Skončila jedna zdlouhavá parlamentní bitva a skončila vítězstvím pro pravici. Je to zřejmě její poslední vítězství na hodně dlouhou dobu.
