Ve prospěch možného útoku na Írán by nepřímo mohly mluvit některé informace. Podle serveru debka.com odstoupily USA loni na podzim od společného programu s Izraelem na destabilizaci Ahmadínežádova režimu, což znamená, že ztratily naději na vnitřní demokratizaci Íránu. Ministr Bernard Kouchner řekl minulý týden na mezinárodní konzultaci ve Finsku, že pokud se neprosadí v OSN sankce proti Íránu do konce června, bude Francie prosazovat zavedení samostatných sankcí na půdě EU. Z toho plyne nejen že padl únorový i dubnový termín pro zavedení sankcí, ale že shoda s Ruskem a zejména s Čínou není vůbec na obzoru. Dále to jsou okolnosti kolem podpisu závěrečné dohody o realizaci výstavby plynovodu Írán-Pákistán 16.3. v Turecku. Původní termín podpisu byl odložen, protože Pákistán neměl peníze a USA odmítly finanční podporu. Potom však k podpisu došlo a já předpokládám, že potřebnou finanční záruku na tento projekt, kterému se USA ze všech sil snažily zabránit, poskytla Čína, která rovněž veřejně deklarovala zájem se na plynovod napojit. Takže se rýsují dvě základní alternativy: buď postupná dezintegrace a konečný neúspěch Západu íránský režim izolovat, nebo nějaká forma vojenského zásahu. Jeho problém je ovšem ten, že vyvolaná regionální nestabilita by mohla zničit křehký pokrok v Iráku a Afghánistánu a urychlit přechod Turecka od západního spojenectví k otevřené spolupráci s Čínou a Íránem.