Snad nebude vadit, když začnu článkem, který vyšel v LN v sobotu a který jsem musel začít psát ve chvíli, kdy jsem ještě ani nebyl schopen se z té zprávy vzpamatovat.
Mysterium Jana BalabánaNejhorší je psát nekrolog za někým, koho jste poznali jen letmo a přitom jste věděli, že je vám blízký, vážíte si ho, rozumíte mu, ale věříte, že bude ještě dost času se s ním seznámit a říct mu to všechno. Musím psát o spisovateli Janu Balabánovi, který zemřel v noci ze čtvrtka na pátek ve věku 49 let. Proto začnu osobně tím letným setkáním. Před deseti dny jsem byl pozván do Ostravy, abych tam něco řekl při "křtu" Bílé knihy o ostravské kultuře. Připravil jsem si tedy jakýsi projev, který byl takový, jaký asi napíše člověk z Prahy o Ostravě, o městě, o němž toho zase tak moc neví, ale připadá mu vtipné dát dohromady pár pražských klišé a představ a udělat si z toho legraci. Četl jsem to, lidé se snad smáli, ale v jistou chvíli, když jsem zvedl oči od papíru, uviděl jsem v publiku tvář Jana Balabána – a najednou mi to přišlo plytké, tak tak, že jsem to dočetl. Jan Balabán byl myslím z těch lidí, před kterým nešlo mluvit jen tak, lehce a nezávazně, z toho, co jsem od něho znal a četl, ale i z jeho tváře, byla patrná vážnost a hloubka. Myslím, že nebudu přehánět, ale byl v něm rys, o kterém psali ti, kteří poznali Franze Kafku: že totiž všichni začali v jeho přítomnosti vážit slova. To vůbec neznamenalo, že by neměl smysl pro humor, jen od sebe jako by vnitřní silou osobnosti odpuzoval banalitu a plytkost. Šel jsem pak za ním, on se jen tak usmál, podali jsme si ruce, o tom mém proslovu jsme vůbec nemluvili, zato jsme se rychle začali bavit, jako bychom se znali dávno: o našich společných známých, o jeho posledním sloupku v Respektu, ty jsem v časopise četl vždy jako první, o tom, že má hotový román, o tom, že do Stodolní nemá už cenu chodit nebo o tom, že je rád, že ho literatura neživí, protože by ho stejně neuživila – pracoval jako tlumočník pro vítkovické hutě. Do toho vyl pes malíře a jeho kamaráda Jiří Surůvky a něco do toho vyprávěl básník a novinář Ivan Motýl a čekalo se, jestli se neobjeví básník Petr Hruška, čímž by se ostravské nebe zaplnilo. Jan Balabán dopil lahvové pivo, pak jsme šli na cigaretu, nabídnul mi jednu, omluvil se, že kouří startky, začali jsme si tykat, vyměnili jsme si čísla, řekli si, že si zavoláme a domluvíme se, že by mohl psát občas do těchto novin. A pak Jan Balábán odešel do tmy. Šel přes to hlavní ostravské náměstí a já viděl poprvé jeho jaksi nachýlenou chůzi. Koho by napadlo, že za pár dní o něm budu psát tohle... Ano, odcházíme Účinnost některých povídek, především ve skvělých souborech Možná že odcházíme a Jsme tady má blízko k mistrům jemné kresby, k Antonu Čechovovi a je Raymondu Carverovi. Jejich působivost tkvěla právě v tom, že jsou inscenovány jako realistické, obyčejné, ba všední, a zároveň při čtení pronikáme pod povrchem vět do jejich hlubších mnohovýznamových vrstev. Zpodobují konkrétní místo a čas - víme, že jde o současné Ostravsko se všemi jeho sociopatologickými a ekologickými projevy, ale při vší té všednosti a nevýjimečnosti máme jistotu, že tento realismus je symbolický, hlubší, že se jedná o znak či znamení pro jakési ztracené, ale naléhavě tušené mysterium. Jan Balabán se k tomuto tajemství přiblížil jak v současné české kultuře málokdo. Podle slov jeho kamaráda Ivana Motýla zemřel ve spánku, snad klidnou smrtí. Ve svém posledním románu, který je před vydáním, psal o smrti svého otce. |
To tedy byla moje první dubnová cesta do Ostravy. Pršelo a bylo ostravsky, jak jsem si to představoval. Po těch projevech se kniha polévala šampaňským, byl tam primátor Ostravy Petr Kajnar, který je, jak jinak, sociální demokrat, ale chtěl bych upozornit, že ještě stihnul podepsat Chartu a vystupuje proti kolaboraci s KSČM a když jsme se pak bavili, tak mi řekl, že sice nechápe, jak člověk nemůže být nalevo, ale zároveň prý obdivuje Thatcherovou, protože to byla vlastně taky socialistka, což nevím, jak na to přišel a snad nebude mít průšvih, když to tu napíšu. Dalším polévačem byl jistý bankéř a pak Čestmír Kopecký, starý harcovník a impresário, který pro Ostravu nyní pracuje a chce ji dovést k titulu Město evropské kultury 2015, k čemuž musí porazit Plzeň a asi si myslí, že já mu v novinách pomůžu, jenže se mýlí, protože já jsem samozřejmě nestranný a k Plzni chovám jisté city patriotické a sentimentální, neboť jsem tam ve Škodovce skládal před třiceti pěti lety pionýrský slib.
Za pár dní se počasí velmi zlepšilo, nebe bylo v Ostravě jak v Alpách nebo u moře. Jel jsem do Ostravy kvůli Miroslavu Bambuškovi, který je divadelní režisér a od loňska už i filmový; ten jeho film se jmenuje Jan Hus – mše za tři mrtvé muže a někde se občas i promítá a už ho viděl asi sto osmdesát lidí, někteří i do konce. Bambuška si velmi vážím. Vyznačuje se nesmírnou zarputilostí, odhodlaností a vitalitou. Nejraději inscenuje divoké a kdyby jim bylo rozumět, tak i velmi provokativní texty, které i sám píše, v nějakých dosti nehostinných prostorách, někde na smetišti nebo v tovární hale nebo teď v uhelném dole, přičemž tam po tu dobu i žije a herci nejspíš s ním, bývá pak zarostlý a celý je obalený mourem a uhelným prachem, ale přesto nebo právě proto šťastný a na vrcholu blaha.
Tentokrát inscenoval spolu s režisérem Ewanem McLarenem (to je Kanaďan, který tu žije už snad patnáct let) "hru o důlních katastrofách na Ostravsku v 50. letech minulého století". Taková věc se nedá předvádět jen tak někde třeba na Vinohradech (tady dala by se, ale působilo by to asi směšně), za takovou věcí je nutné jít na autentické místo, tedy do dolu.
Nejvhodnější je na to asi důl Michal V Michalkovicích, který je jednak krásný na pohled a za druhé je z něj muzeum. Naposled se tam fáralo v roce 1993, pak se důl, ale hlavně asi ta jeho část nahoře nechala být tak, jak odtamtud odešli poslední horníci, ani se za nimi moc neuklízelo, takže i šmouhy na futrálech jsou prý pravé. Shodou okolností, já který jsem byl v Ostravě, že by se to dalo na prstech jedné ruky spočítat, tento důl znám, protože mě tam asi před pěti lety odvezl fotograf Jindřich Štreit, který měl po celém Ostravsku asi pět výstav a já sotva vešel do domu umění, tak jsem na něj narazil, a on pak vozil po okolí, kde měl všude rozmístěny své skvělé fotografie. Díky tomu mám jisté povědomí o ostravském okolí a věděl jsem, že do Michalkovic se jede nahoru.
To totiž nevěděl ani Radim Špaček, filmový režisér, zrovna dneska když to píšu, jsem mu poslal gratulaci k ceně na festivalu v Plzni pro jeho (a Ondřejův Štindlův) film Pouta. A tenhle Radim, kdo by to do něj řekl, se narodil v Ostravě, což mi hrdě řekl ještě ve vlaku, kde jsme se k našemu vzájemnému překvapení potkali, neboť nás do Ostravy jelo více, což jsem zjistil až v tom vlaku. Špačkovi se potom ovšem přestěhovali do Prahy, díky čemuž mě mohl jeho otec na FF UK asi dva semestry učit morfologii českého jazyka nebo takovou nějakou užitečnou disciplínu, načež se stal Havlovým komořím a nakonec dospěl do pozice institucionalizovaného Gutha-Jarkovského, k čemuž měl sklony už na oné fakultě.
Přestavení bylo velmi zajímavé, ale naštěstí netrvalo dlouho a sotva horníci vlezli do jámy, už byli zasypáni. Inscenováno to bylo s velkým rachotem a přesvědčivostí, nikdo by v té chvíli nechtěl být zavalen.
Pozadí hry bylo historické, na začátku 50. let, kdy se nesmírně vybičovala snaha vyrubat co nejrychleji, co se dá, došlo k několik katastrofám, za které se pak hledali viníci, ti se našli v technických kádrech, tedy v inženýrech většinou staré školy, kteří byli souzeni v monstrprocesu, byly z toho i nějaké šibenice. Ještě se to několikrát bude hrát, určitě se na to zajeďte podívat.
Po představení se šlo do kantýny, která působila velmi přívětivě, jako když právě horníci odešli. K jídlu byly chleby s tvarůžky a kdo chtěl, dal si i kořalu.
Bambušek byl velmi sugestivní ve svých vývodech a představách, jak má divadlo vypadat. Občas přecházel do ostravského dialektu, i když on sám je z Loun, kam přišli jeho prarodiče s Volyňáky. Rád vypráví historku, že jeho prababička byla vražedkyně. Divně se mu přitom lesknou oči.
Nakonec hrál na kytaru jakési temné popěvky.
Já jsem jel trolejbusem kolem půlnoci zpět do Ostravy. Ve vozu mě zaujal tento piktogram.
Pak jsem si řekl, že by byl hřích nezajít se podívat do Stodolní ulice, kde je to centrum duchovního života. Žilo to tam. Zkusil jsem se dát do řeči s těmito mladými intelektuálkami, zeptal jsem se, co čtou, ale nedostal jsem z nich ani slovo. Šel jsem raději na ubytovnu, jak se to ostatně na cipa sluši a patři. Ani jsem nebyl moc nacamrany.
Ráno jsme se na ubytovně Pod mostem probudil jako první. Zvuky deroucí se z hrtanů mých náhodných spolunocležníků nezvaly právě k spánku. Zatoužil jsem co nejrychleji vypadnout a najít místo, kde bych si mohl dát kávu a croissant, jak je mým zvykem. To jistě nebude v Ostravě problém. Byl.
Vyšel jsem ven do jarního jitra. Byla neděla, nasál jsem vůni povětří, ale přes přítomnost chemikálii, mírně mdlo mi bylo spíše z něčeho jiného.
Šel jsem kolem skořicového chrámu Božského Spasitele, který je po Velehradu druhý největší na Moravě a když ho koncem 19. století stavěli, počítali s bohabojným obyvatelstvem, které se do kostela ani nevleze. Když jsem šel pak za dvě hodiny kolem, končila mše, mohlo tam být tak dvacet lidí. Vliv pokroku tu byl drtivý.
Před tím jsem ale došel na náměstí. Již brzy ráno se tam lidé slunili. Kavárna nebyla otevřená žádná.
Průhledy ulici se otevíralo ostravské skyline. Zeptal jsem se jednoho náhodného chodce, zda, je je to Huť Klementa Gottwalda, on na mě chvíli hleděl, pak mávnul rukou jestli nejsem blbý.
Domy měly pěknou patinu a vypadaly jako ašanti.
Na štítu tohoto domu jsem si přečetl nápis: "Když vlast zlomila jařmo a zemí nesla se víra v silné příští // dům tento k podpoře práce v 5. roce nových dějin byl postaven." To mě zaujalo a zalitoval jsem, že už se takové věci na domy nepíší.
Stále s prázdným žaludkem jsem došel na Stodolní, která vypadala zcela jinak než před pár hodinami. Je tu snad třicet hospod, ale o půl deváté ráno jsem nenašel jedinou, která by měla otevřeno. To svědčí o dobré disciplíně hostů, kteří vědí, kdy skončit. Věděl bych ale, kam jít tak ráno v Praze? Louvre otevírá v devět. Je nějaká kavárna od osmi, nebo od sedmi? Nad tím jsem přemýšlel, jda po Stodolní, na níž bylo rovněž zajímavé, že byla relativně uklizena. Ale kafe žádný!
A tím bych s Ostravou protentokrát skončil. Ještě sem dám dvě fotografie z radniční věže, ale psát, co na nich dole je, už nebudu, to ví každý, nějaké hutě nebo co, železné srdce republiky, buch buch.
Není to sice takový tlukot jako kdysi, ale slyšet to bylo až sem na horu. Buch, buch.