Způsob, jakým voliči odmítli jeho vizi socialisticko-komunisticko-populistické vlády, je skvělou zprávou nejen pro Českou republiku, ale pro celou střední Evropu, v níž se to zase hemží podobnými démony, jako byl Jiří Paroubek. Lidmi, kteří jsou ochotni v zájmu moci ohýbat demokracii, ničit svobodu vyjadřování, vyvolávat duchy nacionalismu, když se jim to hodí. Stačí se podívat šedesát kilometrů Brna, aby člověk jasně viděl, kam to vede a kam to teprve ještě může vést. Je strašně dobře, že právě ve chvíli, kdy se u Dunaje chystá srážka dvou tamních "paroubkovců" Viktora Orbána a Roberta Fica, zvolila Česká republika zcela jinou cestu. Cestu, která troufám si tvrdit, odpovídá její masarykovské tradici. Nejenže se tak můžeme vyhnout tomu, abychom se bez přemýšlení vrhli do slovensko-maďarského konfliktu na straně Slováků (což vůbec neznamená, že bychom měli jakkoli podporovat orbánovské plány na překreslení mapy Evropy). Jsem dokonce přesvědčen, že odvolením Jiřího Paroubka můžeme změnit zdánlivě neodvratný výsledek slovenských voleb, kterým se díky zlomyslnému a hloupému spěchu Orbánovy podivné vlády zdá znovuzvolení Roberta Fica a jeho nacionálně-socialisté vlády.
Protože Fico bez Paroubka ztrácí na síle víc, než tušíme. Bez Paroubka by byl Fico dodnes na oslovské lavici evropských sociálních demokratů, kteří jeho sociálně-nacionalistickou stranu Směr ze svých řad chtěli vyloučit zcela po právu. Fico totiž žádný sociální demokrat nikdy nebyl, zato jeho vládní partner Ján Slota byl vždy pravicově-nacionalistickým extrémistou a hospodským hulvátem. Fico nakonec v Evropské socialistické straně přežil a nezařídil to nikdo jiný, než Jiří Paroubek. Když kvůli ničemu jinému, tak už kvůli tomu si Paroubek svůj včerejší konec plně zasloužil. Protože ukázal, že zásady, na kterých stojí evropská sociální demokracie , mají pro něj cenu roličky toaletního papíru.
To, že se Češi dokázali zbavit Jiřího Paroubka, je zásadní vzkaz na Slovensko, které se ještě stále na Západ dívá a pokouší se zde hledat inspiraci, byť kvůli matným českým výkonům posledních pěti let to není snadné. Vzkaz, který přichází dva týdny před slovenskými volbami, v nichž nejde o nic méně, než o přetrvání Slovenska v jeho současné podobě. Robert Fico už stačil dokázat, že není schopen udržet slovenské Maďary v jednom státě se Slováky. A zákon, kterým je chce zbavit slovenského občanství, je cestou k zmenšení Slovenska o jeho jižní část.
Konec Jiřího Paroubka je výbornou zprávou i pro voliče sociální demokracie, byť se jim to v tuto chvíli nemusí tak jevit. Je začátkem návratu sociálních demokratů zpět mezi důvěryhodné české politické strany, mezi strany, které jsou oporou masarykovské demokracie, jejíž zásadou bylo a mělo by zůstat, že s komunisty se nemluví.
Za to, že sociální demokracie zabruslila do vod spolupráce s poslední totalitní stranou samozřejmě nemůže jenom Paroubek, ale spousta dalších jeho "podržtašků", kteří nemají ve vedení ČSSD co dělat, stejně jako na kandidátkách ODS neměl co dělat Bém a Jančík.
Ale tak jako Petru Nečasovi velká část českých voličů uvěřila, že dokáže najít zdravé jádro ODS, věřím já, že se v ČSSD najde i její Petr Nečas. Česká republika potřebuje silnou a důvěryhodnou sociální demokracii a přes obrovské škody, které Jiří Paroubek a jeho předchůdce Stanislav Gross napáchali, v ní pořád jsou lidé, jež by to mohli poměrně rychle dokázat. Pokud jim to podaří, pokud tu bude opět důvěryhodná ČSSD, bude to ten nejlepší výsledek těchto českých voleb, který si všichni čeští demokraté mohli přát.
