Jako jeden z mnoha postižených tím, že jsem přišel o poslední koncert abonentního cyklu B České filharmonie, měl jsem místo poslechu Mahlerovy 10. symfonie spíše možnost o stávce filharmoniků uvažovat hlouběji. Ostatně nynější stávka Českých filharmoniků nebyla prvním takovým projevem v naší hudební historii. Již 9. února roku 1900, kdy byla v Národním divadle dávána opera Carmen, slyšel tehdejší nově nastoupivší dirigent Karel Kovařovic mezi prvními houslisty falešné hraní. Kovařovice, který hráče orchestru stále napomínal "nástroje pěkně brát domů a učit se, sice bude zle", to samozřejmě rozčílilo a na primisty při dirigování začal hledět ne právě nejpříjemnějšími pohledy. Tyto pohledy vztáhl na sebe také houslista Alois Paleček a pod dojmem Kovařovicova "nepříjemného fixírování", začal ve zlosti smyčcem na struny při představení Carmen "škrábat". Výsledkem byl samozřejmě vyhazov. A poněvadž orchestr Národního divadla pociťoval jakousi falešnou solidaritu s Palečkem, vyhlásil oficiálně, že pod Kovařovicem již hrát nebude a zvláštním "zasláním" se obrátil také na veřejnost. Následovaly tedy další vyhazovy, které ovšem měly pro českou hudbu dva velmi příznivé důsledky. Nový orchestr divadla začal plně a úspěšně respektovat Kovařovicovy tvrdé požadavky na kvalitu svého uměleckého výkonu a vyhození hudebníci, kteří již od roku 1896 vystupovali také jako členové orchestru ND mimo Národní divadlo, jako samostatný symfonický orchestr, se takto zcela osamostatnili pod názvem Česká filharmonie. Rozvinula se tak velká éra, v níž orchestr České filharmonie, pod vedením Oskara Nedbala, Václava Talicha, Karla Ančerla a dalších, dosahoval vrcholných uměleckých výkonů. Nevím, zda se i pro aktuální stávku orchestru České filharmonie dají vyvozovat obdobné paralely. Jsem však přesvědčen, že i dnešní filharmonici by měli především dbát Kovařovicova zmíněného napomínání, a hlavně doma cvičit, učit se a usilovat o výkony alespoň vyrovnané s obdobnými světovými orchestry, a přestat myslet na, pro kultivované filharmonické obecenstvo, naprosto nepřijatelné praktiky divokého odborářského přenášení jakýchkoliv vnitřních sporů a nesrovnalostí mimo vlastní pískoviště.