PEŇÁS: Sokolovská elegie aneb Nebuď smutná, zrzko

Jednak si lidé myslí, že je to na severu, ale ono leží na čistém západě, a občas se člověk dokonce setkává s názorem, že jde o město kdesi na Ukrajině a že se tam odbyla jakási bitva, o níž natočil kdysi velkofilm Otakar Vávra. S tímto Sokolovem má tento Sokolov společného jen bronzového Bojovníka od Sokolova, který tam v předklonu a obtížné pozici natahuje ruku kamsi.

Ta socha je tam, kousek od sokolovského zámku, od roku 1951, vytvořil ji jakýsi Vendelín Zdrubecký, o kterém se mi jinak nepodařilo nic zjistit, zato vím, že 22. srpna 1968, den po ruské okupaci ji na Rusy nasraní vlastenci přes noc sundali a pár dní nebyla k nalezení. Bojovník od Sokolova byl ovšem Čech nebo Volyňák nebo Slovák, ve Svobodově armádě bojovalo také mnoho Židů, jak známo z exilové knihy Ericha Kulky. Takže je dobře, že se našla a že tam dosud ten indián stojí, tedy v předklonu se řítí do prostoru směrem k Ohři. Myslím ostatně, že jsou horší sochy, na tu dobu to vůbec není špatné. Lidé si zvykli a berou ho jako svého. A vlastně se vžilo i to jméno Sokolov, jak se Falknov jmenuje od března 1948, to byl možná jeden z prvních aktů nové vlády po puči, ale asi to bylo připravované už dřív, přijel tehdy i generál Svoboda, který krátce před tím sehrál hanebnou roli ("armáda proti lidu nepůjde", prý řekl Benešovi, za což by, jak napsal v Pamětech Václav Černý, odešel za Masaryka z Hradu jen s pouty na rukou, ale tady Beneš jen smutně sklonil hlavu) a pak odjel spokojený do Falknova-Sokolova.

Tohle je sokolovský zámek nalézající se uprostřed Sokolova. Je svým způsobem dojemně ošklivý, podobá se jakési nízké ohradě se čtyřmi bachratými věžemi. Mám jej však rád. Je tam knihovna a muzeum, ve které byla vycpaná Marie Majerová, která do Sokolova jezdila za horníky na důl Marie Majerové, který ji patřil však jen symbolicky. Dávala jim za odměnu vlaječku a usínala při schůzích, jak líčí Škvorecký, kterého si vzala jako "prašivé kotě" pod patronát. V knihovně jsem po vyučování trávil mnohá odpoledne ve studovně, tady jsem se chtěl stát mladým učeným idiotem, ve svých patnácti letech jsem pojal nápad udělat si výpisky z desetidílných sovětských Dějin světa, byly to obrovské bichle v zelené vazbě, každý díl měl takových patnáct set stránek, psal to houf sovětských akademiků. Dotáhl jsem to do mladší doby kamenné a k Engelsovu spisku o podílu práce na polidštění opice. Pak jsem se už vzdělával selektivně. Ten zámek měl pohnutou historii, na jeho místě stálo cosi feudálního už od roku 1480, tehdy ho postavil Mikuláš Šlik, neboť Schlickům patřil od konce husitských válek celý přilehlý kraj, o nějž přišli po Bílé hoře, neboť byli horlivými protestanty a jak známo Jáchym Ondřej si vystoupal na staroměstské popraviště jako první. Po nich zkonfiskovali kraj a zámek Nosticové, kteří tady pod jménem Nostitz-Rhieneck dleli až do roku 1945. Za třicetileté války vyhořel, stejně jako celé město, které nechal zapálit na jejím konci (1648) švédský generál Hans Christopher Koenigsmark (on to byl Němec ve švédských službách), jehož soldateska zle řádila po širém okolí. To už si ale málokdo pamatuje. Nosticové pak v polovině 17. století postavili zámek nový, který pak začátkem 19.století přestavěli klasicistně a takový už v podstatě zůstal. Původně byl kolem něj vodní příkop a pěkný park, příkop je dávno zasypán, ale park je pěkně obnovený, což v dobách, kdy jsem se tam vzdělával, nebyl. Vůbec to město vypadá mnohem lépe, než ho pamatuju.

Třeba kostel sv. Jakuba Většího, prvního mučedníka pro Krista a poutníka nás vandrovníků, na Starém náměstí byl takový šedý a oprýskaný, pravděpodobně měl odpuzovat už tím, jak nevábně vypadal. Teď je jak meruňková zmrzlina. Věž je renesanční, takové najdeme i na druhé straně Krušných hor, v Sasku, odkud se nechali falknovští inspirovat. Uvnitř je slušný barokní
mobiliář, dokonce dva postranní oltáře jsou z dílny Ignáce Platzera, pražského zásilkového domu pro plastické devocionálie všeho druhu. Lidu tam samozřejmě na bohoslužby moc nechodí, neboť kraj, kdysi tak zbožný a hojnými poutními místy ozdobený (třeba kousek za Sokolovem je Chlum sv. Máří, hlavní poutní místo egerlandské), tak ten kraj, stejně jako lid, je tvrdě pokrokem zasažený. Ale trochu se to snad mění.

Sokolov je usazen do pánve, takže když sjíždíte z Krušných hor, třeba od Kraslic, tak jedete takových dvacet kilometrů pořád dolů. Příjemné je to na kole, mnohem lepší než naopak. Z jakýchsi důvodů, kterými se tu nebudu zdržovat, se v té pánvi utvořilo uhlí, která je hnědé a mladé, takže se dá lehce vybagrovat svrchu. Následkem toho byl Sokolov celý obežraný a kam se člověk podíval, tam byly jámy. To se pomalu mění, protože uhlí je zřejmě už vytěženo, ono stejně nebylo moc kvalitní. Teď jsem ovšem četl, že někdo, kdo asi, přišel s nápadem, že by se doly posunuly dál k Chebu, snad až někam k Františkovým lázním, což mohlo napadnout jen šílence. Doufám, že mu to rozumnější lid zatrhne. Vy tady hledíte důl Jiří, který se rozkládá směrem k Lomnici a pak dál k Chodovu. Myslím, že je to jeden z posledních mohykánů, ostatní doly se začaly před pár týdny napouštět vodou, což bude trvat pět let. Pak se Sokolov stane přístavním městem s největším jezerem v Čechách a budou k němu jezdit fregaty. Co to udělá se suchozemským obyvatelstvem, se neví, snad mu to půjde k duhu.

Ten pohled se nabídne, když vylezete na miniaturní rozhlednu Hard, která je na jednom z městských kopců. Jméno Hard není od hard-rocku, jak by si někdo mohl myslet, a není to ani špatně napsané německého adjektiva hart, tedy tvrdý. Prý je to pozůstatek po původně slovanském hradišti, tedy "hardu", což je starobylá forma slova "hradu" před tím, než došlo k hláskovému přesmyku někdy v desátém století. Teď si nemůžu vzpomenout, jak se ten jev odborně jmenuje, ale bere se to v historické morfologii. To je jedno. Prostě Hard, něco hodně starého. Němci z místního turistického kroužku tam postavili někdy ve 20. letech tuto prostou Aussichtsturm, za Čechů zcela zpustla, pamatuju si, že z ní za mých mladých let byla jen taková odpadky obklopená ruina, no a za demokracie a EU byla znovu postavena a je pěkná. Když jsem tam přišel, sedělo na schodech tak asi třináctileté děvče, rusovlasou hlavu v dlaních a hrozně vzdychalo. Já jsem myslel, jestli není průvodkyní, tak jsem se zeptal na klíče. Děvče řeklo, že není a vzdychlo. Já si přečetl na ceduli, že že klíče lze vyzvednout na policejní stanici kousek odsud. Tak jsem tam šel.

Na policejní stanici byli ochotní, ale chvíli jim trvalo, než klíče našli.

Vrátil jsem se k rozhledně, děvče tam sedělo v nezměněném stavu. Abych mu udělal radost, navrhnul jsme mu (děvčeti), jestli se nechce jít se mnou podívat nahoru. Děvče vzdychlo a řeklo, tak jo, a vstalo. Byl jsem tím trochu překvapen a doufal jen, že to, pokud by nás někdo viděl, nepochopí špatně. Zeptal jsem se děvčete, co jej trápí, že vzdychá. Děvče mávlo rukou a řeklo, áááále. Známky? Řekl jsem úmyslně naivně. Děvče udělalo pohrdavý pohyb. Nějakej kluk? To už jsem šel na jisto. Hmmm, přikývlo rusovlasé děvče. To víš, řekl jsem moudře, toho ještě v životě bude. To už jsme byli nahoře. Výhled byl jen jedním směrem, protože stromy mezitím rozhlednu převýšily. Vidět byl vlastně jen důl Jiří a chemička, jejíž vůně dodávala Sokolovu a celému okolí specifický, jako by lepkavý odér. Hlavním produktem byla, myslím, že ještě jsou, polyakrylová vlákna, z kterých se dělají slušivé šusťáky, takže přilehlá hospoda, léta už zavřená, se jmenovala Akryl, kdyby vyráběli amoniak, jmenovala by se Čpavek. Kdysi jsem do chemičky chodil na brigády. Byl jsem pomocníkem v laboratoři, přenášel jsem kádinky a čistil byrety a vyplachoval zkumavky, bylo mi sedmnáct četl jsem tehdy mimo jiné Párala, takže mi to přišlo jako velmi sexualizované prostředí. Měl jsem bílý plášť a okukoval jsme laborantky, které jsem si představoval jako postavy z Párala, takže myslí jenom na to, což klidně mohla být i pravda. Já byl jako "mladý muž", myslel jsem, jak asi vypadají pod tím pláštěm, občas, jim byla vidět celá noha, a ta chemička byla jako "bílá velryba". To jsem tomu smutnému děvčeti neříkal, ona taky moc nemluvila, vlastně mlčela, ale zdálo se mi, že už tak nevzdychá. Řekl jsem mu: to bude dobrý, většinou to ostatně ani nestojí za to. Třeba je to vůl. Většinou jsou to volové, ti, kvůli kterým se člověk trápí. Já vím, řeklo děvče a šli jsme zase dolů. Pak jsem se rozloučili, děvče si zase sedlo na schody a asi dál vzdychalo.

Já se pak šel podívat na městský hřbitov. Stále jen tam tak třetina hrobů německých, ale všimnul jsme si zvláštní věci. U několika hrobů došlo k něčemu, co by se dalo nazvat hřbitovní variantou odsunu. Jako třeba tento: původní německý nápis se jménem rodiny, v tomto případě se dá přečíst, že hrob patřil rodině Riedl, byl přelepen páskou a vedle byla cedule se jménem nového uživatele. Odsun musel být proveden nedávno, protože nový obyvatel hrobu se tam přistěhoval před pár lety. Velmi jsem se té věci podivoval a musím, říct, že jsem ještě něco takového neviděl. Rozbité, povalené, vyvrácené hřbitovy s německými hroby, to ano, ale že by se přímo do hrobu přistěhovali jiní lidé, vyměnili cedulky a bydleli tam, to nikoli. Tak snad se tam aspoň budou noví nájemníci slušně chovat.



Kousek před hřbitovní zdí trčí tyto dva pylony, které mají připomínat vztyčené prsty k přísaze nebo co. To je pomník sovětským válečným zajatcům, kterých tu je pohřbeno dva tisíce dvě stě deset. To je napsáno na památníků a odpovídá to zápisům v hřbitovní knize, Němci takové věci vedou důkladně. Kromě toho by tam mělo ležet také několik desítek, možná stovek žen z pobočky koncentračního tábora Rawensbrück, který se nacházel ve Svatavě (Zwota), což je předměstí Sokolova. Ty se již koncem války pohřbívaly bez registrace. Ten památník byl vztyčen začátkem sedmdesátých let, chodilo se k němu stát pionýrskou stráž, snad, že to byl pomník osvoboditelům, já bych někde našel fotku, jak tam stojím s pionýrským šátkem, nad tím vlaje sovětský prapor. Svým způsobem by se dalo říct, že jsou ti mrtví oběti také stalinismu, neboť jak se asi ti lidé sem dostali... Byli obětováni vlastní zemí, jež je macešsky nahnala do chřtánu nepřítele a pak je zavrhla jako zrádce, a kteří, když přežili, šli do lágru dalšího. K tomuto místu se vztahuje mail, který jsem dostal před pár dny po prvním sokolovském fotoblogu. Píše mi pan Štěpán Benda, filmař, který žije léta v Berlíně:

Odpověděl jsem, že pokud jsem se o tom mohl dočíst, tak v Sokolově - kromě toho ženského ve Svatavě - ani v okolí přímo zajatecký nebo koncentrační tábor nebyl, ale v dnešní Vítkovské ulici, směrem na předměstí Dolní Rychnov, se nacházel velký zajatecký lazeret, odkud právě vozili mrtvoly sem, na pohřebiště. A tam s největší pravděpodobností Samuel Fuller 6. května 1945 přišel, když americká armáda obsadila Sokolov. Fuller, tehdy už kultiovní filmař, se do Sokolova skutečně vrátil v polovině 80. let, tady ho však znal málokdo, a natočil o tom dokument, ve kterém použil zábětry z května 1945.. Můj kamarád Luboš Bokštefl ho našel na http://www.youtube.com/watch?v=DujN3Aj8qpY a je to otřesná podívaná, protože v posledních měsících války se lazaret proměnil v otevřenou márnici. Nevím, jestli se o tom v Sokolově ví a jestli je na místech toho lazaretu pamětní cedule. Měl by tam být, a také americké armádě, která se na to musela dívat.



O Sokolovu bych psal ještě dál, ale hlavně z důvodů egoistických, protože přicházím na to, že kam chodí člověk na střední školu, tam už mentálně zůstane. Ale už toho nechám, je čas poslat tento egotrip do redakce k zpracování a věnovat se něčemu jinému.
Ale ještě tady zavěsím dopis, který mi mailem poslal můj kamarád Tomáš Pavlíček, poodkrývá zase jinou vrstvu sokolovsko-falknovské historie, kterou já nemůžu znát, protože jsem se v tom městě ocitnul spíš jen tak mimochodem.