Ve chvíli, kdy už nehrozí, že se svým soudem necitlivě dotkne žijících lidí či nějak brutálně zasáhne do politiky, o níž ví, že už v ní nemá co pohledávat: jeho politická dráha se uzavřela.
Ve světě civilizovaném podstatně méně, k němuž bohužel dosud patří i naše vlast, hrají politické paměti docela jinou funkci: je to basebalová pálka, kterou politický pumprlík v nejlepších letech, vykopnutý po zásluze ze svého křesla (přesněji řečeno většinou stačí včas uprchnout, aby se ponižujícímu kopanci vyhnul) bije po hlavě ty, kteří údajně zavinili jeho pád. Paměti jsou tedy zbraň, jejich cílem je vendeta a hlavní tvůrčí zásadou "co nevím, neprásknu (a možná i o trochu víc, než vím)".
Události Bohumila Doležala
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Zakladatelem žánru je u nás Miloš Zeman: poté, co uprchl před svými podřízenými do žďárského lesa a co ho titíž podřízení záludně vyhnali od schodů k Libušinu stolci, vydal minimálně dvě knihy o tom, jak se mýlil v politice. Titul by neměl mást, je to spíš o tom, jak se mýlil v lidech kolem sebe i o něco dále, a český čtenář, který ocení, když se "osobnosti" (rozuměj papaláši) bijí po hlavě folianty svých pamětí, autora poctil značným čtenářským zájmem.
Jiří Paroubek, jak se zdá, hodlá žánr Pamětí ještě zdokonalit: především pojal věc jako rodinnou akci. O dělostřeleckou přípravu se zasadí jeho choť Petra. Podle zpráv z tisku již dostala nabídku na knížku s titulem "Tři roky po boku špičkového politika". Dílko by se mělo objevit na knihkupeckých pultech ještě před podzimními volbami a popíše mimo jiné i praktiky v politickém zákulisí a skandální informace pro některé politiky, novináře a možná i podnikatele.
Pak nastoupí sám expředseda ČSSD. "Tak do roka" prý napíše rovněž knihu vzpomínek, ovšem jen tehdy, bude-li mít čas a nebude-li moc zatížen nějakými funkcemi ve Sněmovně. Podle toho, jakou hrůzu mají nynější čelní potentáti ČSSD ze svého padlého anděla, není těžké si představit, jaký šrumec už panuje v Lidovém domě. Zadání je jednoduché: najít co nejlukrativnější a zároveň co nejnáročnější funkci, aby panu Paroubkovi už nezbyl čas na to, vypsat, co ví (a případně i to, co zatím ještě neví). Obávám se, že se to nakonec povede, a je to hned dvojnásobná škoda: jednak budeme mít pana Paroubka další léta před očima coby politika, i když třeba ne tak zřetelně, jako dosud. A jednak se nedozvíme, co všechno žádal Miloš Zeman za to, že bude podporovat ČSSD i po volbách v roce 2006. Nepochybuji, že by to byla informace mastná, mimořádně zábavná a její jádro pravdivé. Škoda!
