Lidovky.cz

PEŇÁS: Zručný popis Zruče aneb U Luboše na venku

Názory

  8:50
Nikdy jsem nebyl ve Zruči nad Sázavou, tak jsem se těšil, jaké to tam asi je. Zruč nad Sázavou se mi spojuje s Formanovým filmem Lásky jedné plavovlásky, které se točily tam, a pak s tím, že se tam seznámil Ludvík Vaculík s Madlou čili paní Vaculíkovou a to je asi tak všechno.

0252 foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

To obojí souvisí s tím, že tam stojí baťovská fabrika, ve která se ale už dávno boty nevyrábějí. Vyrábí se tam třeba motorky do stěračů, což mi muselo být vysvětleno, protože jsem chvíli nechápal, jak se takové motorky do stěrače vejdou. Pak tam je také zámek, ale takový postavený až na poslední chvíli, takže je to spíš vila, které nasadili na střechu věž ze Staroměstské radnice. Předpokládal jsem rovněž, že tam teče Sázava.

0225

Ve Zruči nad Sázavou na mě čekal Luboš Bokštefl, jeden z mých kamarádů nejmilejších. Známe se od podzimu roku 1984, kdy mě s ním seznámil můj nový spolužák z fakulty Marek Pečenka, což byl první Pražák, se kterým jsem se kdy kamarádil. Druhým byl právě Luboš, za nímž mě Marek přivedl do jedné hospody na Žižkově a řekl, že jsem synovec Vasila Bilaka, což je jeho způsob humoru. Já jsme byl čerstvě v Praze na škole, jim jsem se jevil jako vidlák a exot, v čemž se mýlili jen zčásti. Brzy se ukázalo, že je zbytečné z nich mít nějaké obavy, v podstatě to byli slušně vychovaní mládenci, v názorech na režim nebyli o moc pokročilejší než já, což znamená, že jsme mu chtěli škodit, jen jsme nevěděli moc jak.

0283

Luboš byl hlavou uměleckého sdružení Omastek, jehož přínos pro nezávislou kulturu by měl být jednou doceněn. Vydával, to jest lepil, maloval a opisoval skvostné almanachy AAA Omastek, jehož literární příspěvky psali on a jeho přátelé. Byly to básně, povídky a útvary mírně pornografického a nesměle protistátního zaměření. Vzpomínám si třeba na verše: "Dívám se na mámu, dívám se na tátu, vystříklo půl litru ejakulátu". Nebo: "Hledám všechny samice doroty, nemá rád, když semeno teče mi do boty". Nevím, proč jsem si zapamatoval zrovna tohle.

Kromě toho Luboš měl vždycky nějakou skupinu, ve které zpíval, protože má zvučný hlas. Už víc než dvacet let je vedoucím estrádního souboru Karel Gott Revival, jež provozuje Gottovy písně v poněkud znetvořené podobě. Vystupují tak čtyřikrát do roka a jejich koncerty bývají společenskou událostí, na kterou se nezapomíná. Má vždy dobrou náladu, aspoň já ho jinak než široce se usmívajícího neznám. Je otcem třech dcer a manželem Ivany Bokšteflové. Vlastní rozhrkané auto, se kterým na mě čekal. On totiž přes léto obývá ve Zruči, vlastně kousek za Zručí, na Dubině, domek, který zdědil po předcích. Jeho dědeček byl ve Zruči panem řídícím. To se pozná z toho, že v domě byly závěsné tabule s obrazy ptactva.

0284

Já jsem za Lubošem do Zruče přijel také proto, abych s ním udělal rozhovor do těchto novin, protože je léto, lidé by mohli být tolerantí a nedivit se, že tam čtou rozhovor s někým, koho vůbec neznají. Byla k tomu dobrá příležitost, protože Lubošovi právě vyšla knížka, v níž popisuje, jak před pár lety chodil po hospodách a bufetech a jedl. Souviselo to s jedním americkým filmem, kterému měl on tady udělat reklamu, nebo´t je také o jezení, což asi nečinilo Luboši problém, v tom byl také vždy dobrý. Ten film se jmenoval Super Size Me, takže své zápisky pojmenoval Super Špek Me, což mi přijde na té vtipné knize nejslabší, kdybych byl čas, zkusil bych mu to rozmluvit, teď už je pozdě. Tan rozhovor vyšel v sobotních novinách, osobně se domnívám, že je velmi legrační, poprosím své inteligentnější kolegy z internetového vydání, zda by tam byli schopni sem vložit na něj odkaz, to by snad neměl být problém.ČTĚTE ZDE

Zruč se základně dělí na Starou a Baťov, který je na kopci. Luboš mě čekal dole ve Staré, kam jsem dojel autobusem. První věcí, kterou se mi ukázal, byl objekt na náměstí, kzerému říkal rondel a byly to víceúčelové toalety.

0223

Pak jsme šli do hostince Na Ostrově, aniž bych si všiml, že by tam nějaký byl. Protože před námi byla práce a Luboš řídil, dali jsme si nealkoholické pivo, měli švestkové a třešňové, rozdělili jsme je napůl o shodli se, že jsou obě výborná, to třešňové vynikající. To mi připomnělo, že Luboš řadu let pořádal tzv. pivní ochutnávku, na kterém se zpravidla u nich doma na Arbesově náměstí koštovalo i dvacet piv. Vítězné pivo pak dostalo diplom a do pivovaru byl zaslán děkovný list. Kromě toho je Luboš organizátorem Pražské patnáctky, což je pochod po zhruba tolika hospodách. Já se ho nadšeně účastnil v osmdesátých letech, pak už méně, nemaje tu výdrž a kondici.

0226

Pak se šlo na zámek, který je nový a nově opravený. Připomíná skutečně z jedné strany Staromětskou radnici, z dalších pak anglickou ubytovnu pro aristokratickou mládež. Dočetl jsem se, že jeho goticky anglikánská podoba je zásluhou manželky majitelem zámku pan Adolfa Schebka Emy rozené Schrenzerové, která byla romanticky založená a přála si bydlet takto. Její manžel jí tedy vyhověl a nechal v 90. letech 19. století architektem Janem Vejrychem, který se specializoval na neorenesanci přestavět neogoticky.

0253

Ti Schebkové byli podnikatelská rodina, která dělala do dráhy, takže Adolfův táta Jan Schebek nechal postavit půlku českých tratí. Za to byli povýšeni císařem do šlechtického stavu a ze zámku vyhnáni v roce 1948. Pak jim to nechali dosti zpustnout, po roce 1989 to potomkům vrátili, ti nevěděli, co s tím, tak to město koupilo zpět a několik let opravovalo. Před pár týdny to tam dodělali, je to tam epesní, zvláště jsme s Lubošem obdivovali park, protože jsme romanticky založení.

0230

Například tuto kolonádu jsme si prošli několkrát tam a nazpátek, nakonec jsme se chytli za ruce a skráně ozdobili růžemi.

0249

Hrad tam stál už ve 13. století, zbylo z něj málo, tady to vkládám pro úplnost popisu. Potom mi Luboš ukázal Baťov. Fabrika ve Zruči je poslední závod, který Jan Antonín Baťa v Československu. Píše se, že dokončena byla v roce 1939, takže si jí už moc neužil, protože v květnu 1939 odjel do Spojených států a pokud se nepletu, tak už se do vlasti nikdy nevrátil. V roce 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen jako kolaborant, jímž rozhodně nebyl, k patnácti letům odnětí svobody a ke ztrátě všeho majetku. Bylo za tím špatné svědomí a také osobní animozita prezidenta Beneše, kterého Baťa v roce 1938 přemlouval, ať se nedá, třeba za cenu války. Tím se tedy Beneš rovněž zasloužil o stát.

0261

Když jsme přijížděli k továrně, která svítila v žáru letního podvěčera jako soustava krychlí z perníku, zastavili jsme se u uzávory a z vrátnice vyšel zavalitý vrátny, o nějž jsme si nejdříve mysleli, že bude důležitý a nebude nás ctít pustiot dovnitř.

Jaké bylo naše překvapení, když onen muž na naši nesmělou prosbu, že by nás zajímala architektura, ožil, naznačil nám, že máme vystoupit, načež nás zahrnul zcela profesionálním výkladem ze slavné historie a méně slavné přítomnosti místa a závodu. Věděl všechno, včetně rozměrů onoho modulu, z nějž jsou baťovské fabriky vystavěny (6, 15 x 5,15). Vypočítal dopodrobna, co kde bylo, v jakém poschodí se co vyrábělo, kdy se co přistavělo, kdo u toho byl, jak se co jmenovalo.

0260

Byla to dokonalá encyklopedie a ryzí nadšenec, pot se z něj lil, mušky na něj usedaly, on se po nich občas ohnal, my také. Bylo to fascinující a nekonečné. Myslel si, že jsme architekti, my jsme mu nechtěli brát radost. To od něj mám ty motorky do stěračů, ale kromě toho vyjmenoval ještě dvanáct firem, které tam cosi dělají, jen ne ty dětské botky, jež šila také ta jedna plavovláska, co odtud chtěla zdrhnout za Pucholtem do Prahy.

Dokonce ten vrátný věděl, že tady pár let prožila paní Vaculíková, která tehdy ještě nebyla Vaculíková, ale Marie Komárková, které jsem já před chvílí zavolal do Dobřichovic, kde jsou Vaculíkovi přes léto, abych se jí zeptal, jak na Zruč vzpomíná. A paní Vaculíková to vzala a řekla vy asi chcete mluvit s Vaculíkem, že, a já řekl nene, s vámi bych rád mluvil, chci se vás zeptat na Zruč a paní Vaculíková hned tou svojí pěknou spisovnou řečí začala, že ona se do Zruče dostala po bombardování Zlína na podzim 44, že si mohla vybrat mezi Třebíčí a... (to jsem teď zapomněl) a vybrala si Zruč, protože milovala knížky Jana Morávka Plavci na Sázavě a Byl na Sázavě přívoz a když tam poprvé přijela, tak byla nadšená a hned se tam cítila jako doma, ta řeka, ty stráně a ten zámek a to malé město, hned to tam milovala, protože, víte pane Peňási, Zlín to nebylo pro mě, mně se vždy líbila spíš malá města, kde mají lidé k sobě blíž a tak ta Zruč byla přesně pro mě.

0262

No a Vaculík, ten tam byl taky, ale jen krátce, on šel potom studovat do Prahy, my jsme se spolu znali, ale byli jsme jen kamarádi, vzali jsme se až v roce 1949 v Benešově nad Ploučnicí, kam jsme odešla, protože oni po mně chtěli, abych vstoupila do strany, že jinak nemůžu dělat vychovatelku a to já jsme nechtěla, tak jsme musela odejít, což mě dosti mrzelo, tak já nevím pane Peňási, ale vy jste asi chtěl mluvit s Vaculíkem. A já jsem zase řekl, nene, s vámi, ale pozdravujte ho. A to už telefon držel pan Ludvík a říká, ano, Zruč nad Sázavou, to byly lesy a strž a nálety a my čekali až to začna za obzorem hučet, abychom se rozprchli – a já řekl do lesů a on řekl to nee, do krytů. A pak jsme chvíli mluvili o jeho dnešním úterním Posledním slově a já si chtěl šplhnout něčím zvláštním, tak jsem použil slovo "účinek", že to na mě mělo účinek a on se podivil a řekl účinek? A pak jsme si už popřáli dobrou noc a dobrý večer. V tomto pořadí.

0267

Luboš mi potom ještě ukázal hotel, který se už zase jmenuje Baťov, který postavil Baťa pro jiné poměry a klientelu. Vypadá poněkud ošuntěle, omítka opadává, sloupy se drolí, cedule nejsou právě stylové, no ale co jiného čekat, Alcron asi nikoli. Řekl jsem Lubošovi, že mi připomíná trochu ministertvo Luftwafe v Berlíně Wilhelmstrasse, Luboš souhlasil, vždyť byl postavený v těch letech.
0269

Sál, ve kterém se odehrává ta scéna, v níž posílá záložák Vladimír Menšík nudícím se holkám lahev vína, se nachází za těmito dveřmi. Byly pochopitelně zavřené, Luboš mi říkal, že plesy se tam konají dosud, teď si nevzpomínám, jestli jsem se ho ptal, zda na ně s Ivanou chodí.

0287

Večer jsme se pak, sedíce na zápraží Lubošova domku na Dubině, věnovali hovoru, z kterého jsem druhý den utkal onen rozhovor, který vám tu opět doporučuju. Ještě před tím jsme se šli vykoupat do požární nádrže. Luboš mi ukazoval, že tam, kde je teď mýtina, stál les, který kompletně oholil orkán, který se nad krajem přehnal 28. června roku 2008. Viděl jsem, jak se to blíží, dva obří fialové sloupy spuštěné z nebe, říkal. Taktak jsem doběhl domů. Nikdy jsem snad neměl takový strach, řekl neohrožený Luboš, a já si zase vzpomněl, že jsem s ním před víc než dvaceti lety rád chodil na demonstrace, protože mi jeho zjev dodával jistoty.

0288

Hladina nádrže byla mírně pokryta čímsi, co připomínalo jemný trus, ale Luboš řekl, že to nic není, že to se jen odhrne a pak už je to dobrý. Tak jsem to udělal. Byl to moc pěkný večer.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.