Osobní vztah Václava Klause s Lechem Kaczynským, ať už si oněm myslíme, co chceme, byl zvláštním momentem. A to i proto, že oba prezidenti byli takovými evropskými solitéry. Přes naprostou různost životních zkušeností, katolík Kaczynski měl za sebou minulost jednoho z významných členů protikomunistické Solidarity a rodinnou tradici protinacistické AK, si k sobě Klaus a Kaczynski našli cestu, což bylo mimořádným česko-polským vztahům ku prospěchu.
Lech Kaczynski ale zahynul ve Smolensku a jeho bratr Jaroslaw, s nímž by si Václav Klaus mohl rozumět ještě lépe, prezidentské volby nevyhrál. Vyhrál je umírněný liberál Bronislaw Komorowski, který je ze zcela jiného těsta. A hned na začátku dal najevo, co bude jeho zásadními zahraničními prioritami. Česká republika ani Visegrádská spolupráce na prvních místech nebyly.
Přesto si Komorowski našel čas, alespoň v podobě výstupu na Sněžku, kde se v úterý zúčastní Svatovavřinecké pouti. Na vrcholu se sejde s Václavem Klausem, který na nejvyšší horu Česka a západního Polska vystoupá z opačné strany.
Není to sice mezistátní návštěva, která se Komorowskému do kalendáře na prvních místech evidentně nevešla, ale přesto je to gesto, že jistá mimořádnost česko-polských vztahů trvá. V situaci, kdy Klausův polský spřízněnec Jaroslaw Kaczynski téměř obviňuje Komorowského ze zabití bratra a jeho strana Právo a spravedlnost rozpoutává temné politické vášně, které nemají ve střední Evropě po roce 1989 obdobu, je Komorowského výstup na Sněžku gestem vůči Klausovi velkorysým.
Chce se věřit, že Václav Klaus bude vůči svému polskému protějšku podobně velkorysý a vstřícný a najde si ke Komorowskému cestu.
Úterní výstup na Sněžku není pro Václava Klause totiž jen obyčejnou horskou tůrou. Je také zkouškou, do jaké míry může nová vláda Petra Nečase s Václavem Klausem počítat v zahraniční politice jako se spojencem a podporou. A nikoli jako s problémem.
