Islám polygamii povoluje, v Turecku je zakázána. Muži, který má více žen, však nehrozí žádné potrestání. Není to však jen debata o více manželkách. Má totiž širší rozměr. Nesbližuje se totiž Turecko více s arabskými zeměmi a nenastává tak jeho odklon od západu a od Evropské unie?
Turecký prezident všechny tyto spekulace odmítá. Podle něj je chybné vykládat si turecký zájem o jiné zeměpisné oblasti jako rozchod se Západem. "Turecko je součást Evropy," zdůraznil Abdullah Gül. Jenže náznaků rozkolu s Evropou i Spojenými státy je spousta.
Tak například zaprvé - Ankara se poslední dobou začala sbližovat se Sýrií a Íránem. Dokonce se postavila proti americkém úsilí zavést proti Teheránu nové sankce kvůli jeho spornému jadernému programu.
Zadruhé - dříve velmi dobré vztahy s Izraelem jsou nyní na bodu mrazu. Letos 31. května totiž izraelská komanda zaútočila na flotilu s propalestinskými aktivisty a humanitární pomocí Gaze a usmrtila přitom devět Turků. Turecký premiér Erdogan tuto akci tehdy označil za krvavý masakr a postavil se na obranu palestinského islamistického hnutí Hamás. To je však Evropskou unií považováno za teroristickou organizaci.
A za třetí jsou tady další drobnosti, jako je například výše zmíněná polygamie. V Turecku je sice zakázána od roku 1926, v některých částech země se ale mnohoženství praktikuje stejně jako před zákazem. A podle tureckého sociologa Yildize Ecevita i vládnoucí Erdoganův kabinet polygamii toleruje.
"Víme, že někteří poslanci AKP (premiérova Strana spravedlnosti a rozvoje) žijí v polygamních vztazích. Je to naprosto v rozporu s našimi snahami o rovnoprávnost mužů a žen," prohlásil nedávno Ecevit. "Oni tomu neříkají cizoložství. Ospravedlňují mnohoženství islámem," dodal.
Premiérův poradce Ali Yüksel se v této souvislosti nechal slyšet, že se snaží věnovat všem třem svým ženám stejně, bez ohledu na to, jak moc kterou miluje. Každou noc prý tráví u jiné z nich.
Turecko vždy lavírovalo mezi západem a arabským světem, nyní se rozhodlo, že je pro něj důležitější postavit se po bok Arabů, píší mnozí komentátoři. Jenže dodávají, že vinu na tom nese i Evropská unie. Ankara je totiž prý unavená z pomalého vyjednávání s Bruselem, a proto se rozhodla rozvíjet svou vlastní novou regionální roli.
Pravdou je, že turecké námluvy s EU trvají už opravdu dlouho. Země požádala o vstup do EU již v roce 1987, ale Brusel v roce 1989 žádost odmítl oficiálně kvůli neplnění politických a ekonomických kritérií. V roce 1999 nicméně už Turecko dostalo status kandidáta na členství v EU a postupně začaly vstupní rozhovory. Dosud bylo ale otevřeno jen 12 z celkových 35 vyjednávacích kapitol a uzavřena pouze jedna.
Je to tedy pořádně zamotané. Některé země EU nechtějí Turecko v bloku kvůli tomu, jaké je a jak se chová. Turci ale zase tvrdí, že se určitým způsobem chovají právě proto, že je Brusel nechce přijmout do svých řad.
Nejhlasitějšími odpůrci tureckého členství jsou Francouzi a Němci. Podle nich země ještě není dostatečné zralá na vstup do EU a nabízejí jí jen takzvané privilegované partnerství. Takže nechtějí Turecko v unii, ale na druhou stranu se jim hodí mít ho na své straně, protože by mohlo zejména kvůli své poloze pomoci při řešení mnoha konfliktů.
Naopak Británie v čele s premiérem Davidem Cameronem je pro členství. "Myslím, že je chybou říkat, že Turecko může postavit hlídku před táborem, ale nesmí do stanu," okomentoval německý a francouzský postoj britský předseda vlády.
Co z toho vyplývá? Neshody jsou zde opravdu veliké a Turecko nemá šanci stát se další zemí Evropské unie v příštích určitě deseti letech. A může se také stát, že až ho v roce 2020 evropské země konečně budou chtít mezi sebe přijmout, už bude pozdě, protože bude tvořit jinou unii třeba společně s íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem.
Jen tak pro zajímavost, rozpolcená je v otázce tureckého členství i česká politická scéna. Vládní ODS je po vstup Ankary do EU, když splní stejné požadavky, jaké jsou kladeny na ostatní kandidáty. Naopak také člen kabinetu, Věci veřejné, jsou rezolutně proti. Bude zajímavé sledovat, na jakou stranu se tedy postavíme, až se na oficiální postoj České republiky budou ptát v Bruselu...