Těm, co se narodili dvacet let po sovětské okupaci, je teď už 22 roků. Pomalu dokončují vysoké školy, prosazují se v kultuře, ve sportu, v podnikání a krůček po krůčku i v médiích. Jsou schopni emočně prožívat českou zkušenost z 21. srpna 1968? Nejspíše ne, ale nedivme se tomu.
Můžeme skuhrat nad tím, že se o okupaci nezajímají, že si o ní ani nechtějí udělat jasný obrázek. Ale luxus emočního zážitku zůstane vyhrazen generaci těch, kdo to zažili.
Pro dnešní dvacetileté už není Rusko dědičný nepřítel, ať se nám to líbí, nebo ne. Ani pro nás, co jsme rozum brali ve druhé polovině 70. let, nebyla určující sovětská okupace, ale domácí kolaborace.
Vše hnusné, co nás zalkávalo – od všemocné policie přes zglajchšaltovanou kulturu až po zadrátované hranice –, nevykonávali sovětští vojáci, ale českoslovenští komunisté.
Ani pro ty, co berou rozum dnes, není emočně důležité, co se stalo 21. srpna 1968 nebo 17. listopadu 1989, nýbrž to, co je trápí dnes. A ruskou stopu v tom nevidí, ať je varujeme postupem Moskvy v Gruzii sebevíc. S tou slábnoucí emocí vyčpívá i další význam 21. srpna.
Kdyby Sověti nepřeválcovali pražské jaro, tvář komunismu by tu přežila jako liberální a idylická. Jeho skutečný obraz odkryla až okupace, která dosadila k moci normalizátory. Dvěma generacím udělala v hlavách jasno, ale neočekávejme, že to jasno je dědičné.
