Jediný lidský tvor, kterého jsem během cesty potkal, byl tento sukovitý pastevec, který se staral o mnohočetné stádo ovcí. Sjel jsem k němu, jeho němčina byla huhňavá, ale docela srozumitelná. Muž mi řekl, že sem přišel po válce od Magdeburgu, že tady dostal od úřadů dům a od té doby pase ovce.
Říkal, že to tu po válce dlouho bylo hrozné a že tady nikdo nechtěl žít. Ja, tudy se přehnala hlavní vlna ruského útoku na Berlín. Hrozné. Alles kaput. Pak jako by to bylo pořád ještě živé, zakroutil hlavou a řekl, ti Němci byli pomatení, dvakrát za sebou vedli válku proti celému světu... a poklepal si na čelo.
Zeptal jsem se ho na současné poměry, on mávl rukou a řekl a že lidé jsou stále horší, pořád jen peníze, peníze, peníze... a práce tady není žádná a za vlnu je o polovinu míň peněz než před deseti lety. A zase mávl rukou. Po celou dobu se mu k noze tulila malá ovečka. Byl to dobrý pastýř.
Konečně jsem zatočil vpravo do Polska, které se dalo poznat podle zrezivěle vyhlížejícího mostu a temného kouře z továrních komínů.
Stříbrný orlík s korunkou a biela i czerwona, což jsou také české barvy, však vždy povzbudí mou k bratrům Lechům přátelsky nakloněnou mysl.
Kostrzyn nad Odrou je od roku 1945 polské město ležící na pravém břehu řeky Warty, která se právě tady v široké deltě vlévá do Odry. Dříve se jmenoval Küstrin a bylo to město německé či spíše pruské se vším všudy.
Jeho centrum však leželo asi tak o kilometr jinde než dnes, protože šlo o město-pevnost, dokonce o jednu z největších a nejmohutnějších v Evropě.
Když jsem jel po oderském mostě, všiml jsme si jen kyklopské zdi z červených cihel. Na průčelí, tak, aby byl dobře viditelný, byl připevněn sovětských znak, z čehož šlo usoudit, že to je území dobyté.
Protože se však pomalu smrákalo, odložil jsem průzkum tajemného území na druhý den a dojel do nového polského Kostrzyna. Na podobě města bylo poznat, že se tudy přehnala fronta, neboť domů starších a tedy pěkných, tam zůstalo jen pár: nádraží, jedno nebo dva úřady a školy a pak tenhle hotel, vše z pálených cihel, ze kterých tady Prušáci stavěli skoro všechno.
Na recepci štěbetala dvě děvčata. Hrozně rád mluvím polsky, i když Poláci někdy neví, že to má polsky být. Pokoj stál 90 zlotých. Byl prostý, až spartánský. V malé televizi byly naladěné jen polské programy, na všech běžely nějaké soutěže, kdo třeba rychleji řekne nějaký polský jazykolam. Připadalo mi, že tam vysílá pět Nov najednou.
Hotelová restaurace byla kulturním hybridem původní strohosti starého germánského sálu, polského sklonu k výšivkám a asijského mysticismu. Polské národní jídlo bigos mi přeneslo usměvavé vietnamské děvče. Pivo měli Tyskie. Připadalo mi poněkud nasládlé, ale nestěžoval jsem si. V noci pod okny zpívali pijani.
Ráno mě při pokusu najít na Kostrzynu něco zajímavého kroky přirozeně přivedly před kostel. Byl velký a vypadal jako když se betonové remoska chystá vstoupit na nebesa.
Prohlížel jsem si tu rádoby moderní kreaci a fotografoval. Opodál stály dvě paní, přesně odpovídající typu, kterému se tady říká Berety moherowe, tedy bigotní posluchačky ultrakatolického Radia Marija, voličky silně konzervativních stran, zuřivé odpůrkyně potratů (mimo nebezpečí) a euthnasie (to by se jich týkat mohlo), ženy, které by na homosexuála chrstly hrnek se svěcenou vodou a za antisemitu Rydzyka, šéfa onoho rádia, do pekla skočily, báby tady tmářské a pověrčivé – ale babičky jinak veskrze sympatické, roztomilé a veskrze milé.
Jedna ke mně přistoupila a zeptala se mě zpříma, zda se mi kostel podoba, tedy líbí. Tak, podoba, odpověděl jsem. Následovala otázka, odkud jsem. Když se babička dozvěděla, že z Čech, spráskla ruce: ale tam je to samý ateista, tam lidé málo věří v Boga, říkali to na Radio Marija!
Připustil jsem, že na tom něco bude. Babka mi hned dodala naděje, že na rádiu říkali, že polští kněží organizují evangelizační pastorace pro ateistické Čechy a jestli tam u toho budu. Připustil jsem to.
Pak se mě zeptala, jestli vím, proč je ten jejich kostel tak velký. To jsem nevěděl. Protože náš pan farář měl tehdy vidění, že v Kostrzynu bude třeba velký kostel. To jsem uznal, že je dostatečný důvod pro stavbu hodně velkého kostela. A víte, že se to naplnilo? řekla babka.
Skutečně? Ano, protože se tady koná Przystanek Woodstocka, řekla ta paní. Nechápal jsem. No festival a to je tady dužo mlodych ludzi a oni potřebují duzo wielki kosciól. Teprve potom jsem se dozvěděl, že kousek za Kostrzynem se v létě konává jeden z největších polských hudebních festivalů, Zastávka Woodstock by se to dalo přeložit.
A polský hippie samozřejmě musí mít po ruce velký kostel, bez toho by nedal ani ránu ani práska. Rozloučil jsem se s kobietami, ony mi požehnaly a zapózovaly. Ta agilnější vytáhla růženec a řekla, že k polské ženě patří růženec. Ta druhá, sympatičtější a mlčenlivější babka, pro jistotu naznačila, že ona ho má v kabelce, abych si jako nemyslel.
Začalo pršet a já mám pocit, že když v Polsku prší, tak na dlouho. V hotelovém pokoji jsem čekal, až přestane, ale nepřestávalo. V televizi jsem sledoval polské zprávy.
Ve Varšavě před prezidentským palácem klečela a líbala dřevěný kříž skupinka odhodlaně vypadajících lidí, které se policie snažila přemístit na jiné místo. Museli je přenášet v náručí, neboť modlící se volili pasivní resistenci.
V Gdaňsku začínaly oslavy třicátého výročí vzniku Solidarity. Reportér stál před bývalou loděnicí a mladá moderátorka se ze studia ptala, co se to vlastně tehdy v Gdaňsku stalo. Reportér o tom vyprávěl, jakoby to musel Polákům vysvětlovat poprvé. Znovu jsem si uvědomil, jak to všechno letí a jak i já jsem už vlastně pamětník.
Pršelo ukrutně už několik hodin. Rozhodl jsem přesto vyrazit nemaje pláštěnky. Zmokle vypadal i polský orlík na dosti truchlivém památníku.
Na břehu Warty jsem shlédl na protipovodňová opatření. Nezdála se mi právě dokonalá.
V neutuchajícím dešti jsem dojel na svém velocipédu do starého Küstrina. Festung Küstrin se rozkládal v cípu mezi tokem Warty a Odry, vlastně na protáhlém poloostrově, který svíraly obě zde již mohutné řeky.
Bylo to ideální místo na vybudování pevnosti, která patřila svého času k nejmohutnějším v Evropě. Její počátky leží v 16. století a do konce 19. byla fortifikace stále zdokonalována, i když se pevnosti staly už militárním přežitkem.
Sestávala z šesti mohutných bastionů, což jsou takové ty pětiúhelníkové zubovité výběžky, tří ravelinů, což nevím jak popsat, a mohutných zdí kolem dokola. Rozlohou byla taková, že se tam vešlo celé město: bylo tam náměstí s kostelem, barokní zámek, ulice, cvičiště samozřejmě. A nezůstalo z toho nic.
Küstrinem vedla říšská silnice č. 1. spojující Berlín s Breslau (Vratislaví) ve Slezsku a Königsbergem (Královcem) ve Východním Prusku, tedy mimořádně strategické místo. Celé okolí se koncem ledna 1945 stalo předmostím generálního útoku na Berlín.
Před tím rozsekala Rudá armáda tuto chloubu pruského militarismu na cimpr campr neboli na maděru. Co zůstalo, rozebrali v poválečných letech Poláci na stavbu svých domků. Polský Kostrzyn o kus dál vyrostl z hromady pruských trosek.
Dál pršelo a já jsem zcela promoklý chodil někdejším vojenským městem, které se proměnilo po válce v Pompeje. Tady stál kostel, tady je sokl z pomníku Janu Hohenzollernskému, zakladateli pevnosti Küstrina, cedule, které tam dali Poláci v posledních letech, ukazovaly, že tahle ulice se jmenovala Soukenická, tahle Kominická, tahle Berlínská.
Jen podle zarostlých vyvýšenin se dalo poznat, že tady stály domy, kasárny, zámek. A tady, stálo na ceduli, je místo, kde asi zemřel Katte...
To je slavná a tragická epizoda z pruských dějin, děsivý příběh ze života mladého Bedřicha, ještě předtím než se stal Druhým a Velikým. Hans Hermann von Katte byl nejbližším přítelem mladého následníku trůnu, který byl zcela jiný, než si představoval jeho dosti omezený, tyranský a zcela militárně založený otec, Bedřich Vilém, Soldatenkönig zvaný.
Citlivý a umění nakloněný Bedřich už to nemohl vydržet a spolu s Kattem naplánovali v srpnu 1730 útěk z Branibor. Měli pravděpodobně namířeno do Anglie, co by dělali potom, netušili asi ani oni. Plán to byl naivní, hned po několika hodinách je oba chytili.
Otec zuřil a chystal se syna co nejpřísněji potrestat. Šestnáctiletý Bedřich si nebyl jistý ani svým životem. Nakonec se král rozhodl syna potrestat dostatečně krutě tím, že nechá setnout hlavu von Kattemu a Bedřich se na to bude muset dívat.
To se stalo tady, někde na tomhle místě. V sedm ráno 6. listopadu 1730 vyvedli pětadvacetiletého von Katteho na dvůr, na nějž byl výhled z princovy cely. Tomu byla dvěma biřici přidržována hlava k mříži, aby mu neunikl hrůzostrašný pohled. Ve chvíli, kdy Katte poklekl před popravčí špalek, princ zvolal, samozřejmě francouzsky, němčina byl jazyk pro sedláky a vojáky: Ó příteli, můžeš mi odpustit?, načež von Katte odpověděl: Výsosti, vždy rád znovu položím svou hlavu pro Vaši Výsost.
Odmlčel se pak a pravil: Ježíši, přijmi mou duši! Načež dobře mířená rána mistra popravčího oddělila jeho hlavu od trupu. Mladý Bedřich v okně omdlel. Tak toto se stalo někde na tomhle místě.
Chápete jistě, že jsem se tu cítil jaksi rozechvělý. Bedřich se po tomto zážitku také celý proměnil, zatvrdil se a jeho srdce již nebylo schopno projevit cit. Možná jsme kvůli tomu přišli o Slezsko.
Stále pršelo. Bylo to jako když se vody dole spojí s vodami nahoře. Vracel jsem se do Němec. Měl jsem před sebou ještě jeden cíl.
Nechal jsem vlakem na trase Kosrtzyn – Berlin odvézt do stanice Gusow, odkud je to pět kilometrů do města Sellow. Právě na výšinách po něm pojmenovaných Seelower Höhen se rozzuřila poslední bitva před definitivním pádem Berlína.
Po zdolání Odry bylo těch pár kopečků, které jsem vyšlapal na kole jen s mírným zadýcháním, poslední přírodní překážkou, která stál milionové armádě maršála Žukova v cestě. Zde se zakopaly poslední zbytky německého východního frontu, nějakých sto tisíc mužů.
Ve tři hodiny v noci 16. dubna začala Rudá armáda pálit ze šestnácti tisíc děl, o půl čtvrté nastoupili k útoku. Tři dny se Němci byli schopni držet. Žukovovi volal z Kremlu rozezlený Stalin, který toužil dobýt Berlín k 1.máji, k svátku pracujících.
I díky tomuto nesmyslnému závazku padlo na těchto kopečcích třicet tři tisíc sovětských vojáků, ztráty Němců byly třikrát menší. Průlom byl ale nakonec jen otázkou času. 19. dubna byla fronta prolomena.
Druhý den měl Hitler narozeniny, Rudá armáda nastoupila cestu na Berlín. Už jí nic nestálo v cestě. Mrtvých však bylo ještě nepočítaně.
Toto jsem si opakoval, když jsem přijel opět už zase zmoklý do Seellowa, už dávno spraveného městečka, na kterém by nebylo nic zvláštního. Dal jsem si další soljanku a vyptal se, kde je tady památník. Byl kousek za městem.
Pár let po válce tam Sověti nechali vybudovat mohylu podle svého gusta: Rudoarmějec se tam opírá o trosku německého tanku. Hledí směrem k východu, tedy k vlasti. V muzeu pod mohylou běží film, při kterém naskakuje husí kůže.
Mimo jiné tam ukazují, jak stačí v těch polích chvíli kopat a již člověk tahá třeba botu a v ní kus kosti. Prohlédl jsem si vše důkladně. Opět pomyslel na svoje kamarády, co ti by na to říkali. Sjížděl jsem pak z těch kopečků zpět k nádraží.
Na krví prosáklých polích stály mohutné větrníky, kterým vítr od Odry tiše a vlastně půvabně otáčel rameny. Mezitím konečně přestalo pršet a vysvitlo slunce. V dobytém Berlíně už bylo zase léto.
