A když jsem se blížil k domu číslo 47, otevřel jsem knihu na straně 126 (Sebrané spisy. Sv. 15, Domácí úkoly) a četl jsem v ní: "...třikrát, čtyřikrát za den tady stoupal pohřební průvod, děsil jsem se pohřebních koní a lesklého černého vozu, pod našimi okny vždy průvod zastavil, ulice stoupala vzhůru, byl tady veliký vzestup, zřízenec v černém chocholu podložil za kolo cihlu a koně odpočívali, díval jsem se za rakev, na sbor lidí v černých šatech a ti za vozem byli celí zachumlaní do černých závojů, vždy někoho museli podpírat, jak se hroutil v pláči, na rozích vozů byly zavěšeny ohromné věnce, pak kočí zvedl bič, koně zabrali, dodnes si pamatuji, jak zpod podkov jim odstřikoval písek, kočičí zlato, jak na zadcích se těm koňům vrásčila kůže, a průvod stoupal ještě víc, do zatáčky, kde pak cesta ještě příkřeji stoupala na hřbitov...
Na tom domě, kde se dvacetileté svobodné Marii Kilianové narodil 28. března 1914 syn Bohumil, prý současní majitelé nechtěli pamětní desku, že by jim zřejmě kazila fasádu. Ještě lepší by bylo, kdyby kvůli tomu, že ten, komu měla být určena, byl zrozenec nemanželský, tedy parchant. To se spravilo už o dva roky později, v únoru 1916, kdy si maminka Maryška vzala účetního městského pivovaru v Polné Františka Hrabala, tedy Francina, po němž ted synáček dostal příjmení. Do Polné, slavné díky Anežce Hrůzové, Hisnerovi a TGM, se pak odstěhovali. Tady v Brně, v židenické Balbínce, Hrabal prožil jen necelé první dva roky, jak však víme od doktora Freuda, ty jsou nakonec nejdůležitější, ty nám uhnětou charakter, a Hrabal je toho dobrý příkladem, vždyť i ten obraz pohřebních koňů, kteří táhnou rakev na na hřbitov a před jeho oknem udělají poslední zastávku, ho provázel celý život, byl z těch "Obrazů, ze kterých žiji", jak se i jmenuje ten vzpomínkový text, jehož kus jsem opsal na začátku a jenž je odlit (kratší) i na tom patníkovém památníku, jehož podoba odpovídá Hrabalovu přání, aby případné jeho pomníky nebyly vyšší, než kam může vyčůrat pes.
A když jsem už byl u toho židenického hřbitova, vlezl jsem dovnitř, byla neděle odpoledne, ženské po mši se šli podívat na své nebožtíky, tak já jsem se procházel chvíli mezi těmi hroby, což mám rád, aniž bych byl morbidní, ale dívám s na tu poezii náhrobků. Sešel jsem pak k budově krematoria, které bylo nové, ale zpustlé: břidlicový obklad, který byl tak moderní v 80. letech, opadával, kouřová skla byla potlučená, již se tu daly do díla sběrači kovu, i vevnitř to bylo vyrabované, úplně jsem se otřásl nad tím, jak někdo leze do takového chrámku moderní smrti a páčí tam zařízení na spouštění rakví. A jako kunsthistorik amatér jsem při obhlídce poznal, že je to na svou dobu pěkná stavba a že ten, kdo ji projektoval, velmi vtipně citoval Miese van der Rohe, což má samozřejmě v Brně svůj hluboký důvod. Nemusím psát proč. A taky jsem se zeptal jedné paní u hrobu, co se s tím kramatoriem stalo. A ona mi řekla, že je to už tři roky zavřené a pak dodala: to vite, nésó peníze: když musejó mět platy pul milionu, tož bodéť by byly. - To si já myslím ostatně taky.
Já jsem ale do Brna nepřijel původně ani za Hrabalem, i když tu knížku jsem si sebou vzal, ani za hřbitovy. Já jsem se konečně chtěl podívat v klidu na bienále grafického designu, které do 24. října pořádá Moravská galerie, v níž nyní šéfuje můj dávný kolega z rubrik a, dovolím si říci, kamarád Marek Pokorný, kterému právem vadí, že pořád Prahaprahapraha... a Brno a zbytek jen někdy a ještě s křížkem po funuse, jako bych já to vytrh.
Střed Brna byl v sobotu odpoledne, když jsem tam přijel, jak po vymření, ale když jsem šel po Masarykově ulici od nádraží, najednou vidím shluk lidí, jak zírají jedním směrem a tím směrem kousek dál byla sanitka a za ní zdravotníci a ti se skláněli k nosítkám, na nichž ležel mladík, který měl úplně červené kalhoty jak byly nasáklé krví, a jeden ten zdravotník ho držel za kotníky a zvedal mu nohy do výše a další drželi plastikové nádoby s hadičkami a mladá žena doktorka mu píchala injekci a ten mladík byl úplně bílý ale při smyslech. To jsem samozřejmě nefotil.
Zeptal jsem se jednoho z těch zírajících, řekl, že neví, ale asi že "prošel sklem", že ho tam někdo namáčk, to vite, tady to má pod kontrolou albánská mafie, a ukázal směrem k výkladu OP Prostějov, kde byla vytlučená výloha, střepy a kolem stopy krve, které vedly až k těm nosítkám. A já jsem cítil, jak se mi dělá mírně mdlo, ale zároveň jsem jaksi tím zaujatý a nemůžu se od té scény odtrhnout, i když racionálně vím, že je to pud, který má člověk potlačit a že to ani není slušné, etické a správné někde očumovat neštěstí. A ten hlouček se dělal větší a větší, už i policisté začali lidi ve vší slušnosti upozorňovat, že mají pokračovat v chůzi a ti dělali, že je neslyší a že tam mají právě něco důležitého. Mezitím už mladíka na nosítkách nakládali do sanitky a já jsem byl rád, že už tam skutečně nebylo co k očumování a šel na výstavu, která mě v tu chvíli vlastně moc ani nelákala.
Ale ten jen chvíli, sotva jsem dopotácel k bývalému Mistodržitelskému paláci, odkud Marek úřaduje, už jsem se těšil. A zaznamenal jsem, že od června, kdy jsem tu byl minule už tu pohli s dlážděním, již je tu i sokl, na němž má stát Jošt (nikoli Košt) Moravský, mladší bratr Karla IV., jenž má jisté zásluhy o Moravu, jen si většina Brňáků nemůže vzpomenout jaké.
A pak jsem ještě stačil obejít Pražákův palac na okružní třídě, která se v době, kdy ho stavěly, jmenovala po císařovně Sissy, nyní Husova, kde je výstava plakátů surrealistických...
...a pak jsem ještě stačil půl hodiny před zavírací hodinou vlézt Uměleckoprůmyslového muza, které je postavené po vzoru víděnských nóbl institucí a je před pár lety krásně opravené a bůhví, jestli to není vůbec nejhezčí neorenesanční dům z 19. století u nás, na Moravě asi určitě.
Rozhodně tam je nejhezčí pokladní. Už ji od minula znám a tak jsem byl zase na rozpacích, když jsem si tam koupil lístek a po prohlídce se dlouho přehraboval v suvenýrech a listoval zaujatě katalogy, až mě ta krasavice upozornila, že už bude zavírat. Bez protestu jsem šel. Vyfotografoval jsem ji takto potajmu skrz rastr. Jděte se tam nenápadně podívat.
Když jsem vyšel ven, šlo po druhé straně ulice mladé děvče. Šlo a bylo bosé, boty si drželo v ruce. Najednou zastavilo, zvedlo jednu nohu a upravovalo si na chodidle punčochu, na níž již byla díra. Byl jsem znovu okouzlen. Do toho mi zazvonil telefon a byl to Pavel Zajíček, který mi říkal, že mají 21. září v Brně na Flédě křest desky, kterou nahrál s Monikou Načevou. Jestli by o tom nemohla být zmínka v novinách. A já mu říkám v Brně? A on říká jo. A já říkám, představ si, já právě jsem v Brně. A on: já mám rád Brno. A já říkám, jo, trochu tu chcíp pes, ale dobrý. A Pavel: já mám rád chcíplý psy. A já: já samozřejmě taky, třeba teď už hodinu nevycházím z údivu, co se tady všechno děje.
V tom Uměleckoprůmyslovém muzeu, ve čtvrtém patře jsou rozhozeny české umělecké časopisy z 90.let, což byla asi zlatá éra takových časopisů, protože ještě nebyl internet etc. a pravděpodobně byla i jistá představa státní, že se takové věci mají podporovat. No, a jak jsem tam přišel, vidím mladého muže, který tam sedí a přehrabuje se v hromadě těch časopisů a nejdřív jsem myslel, že je to součást výstavy a když jsem přišel blíž, poznávám v něm Jiřího Knihu, výborného herce z Provázku. A dali jsme se do řeči a on říká, že dneska hraje v Redutě, že tam dávají částice od ulbeka, což mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, o co jde.
A tak jsem už za hodinu seděl ve třetí řadě Reduty, toho myslím nejstaršího stálého divadla v království, ne-li v celé Mitteleuropě, kde kdysi vystupoval sedmiletý Mozart a hrál na piáno nosem. A ta částice byly Elementární a ulbek od Michel Houelllebecq a kdo to četl ví, že to není právě dívčí četba, ba že jsou chvíle, kdy se i otrlý sprosťák trochu červená, ale naštěstí bylo v hledišti zhasnuto, takže to na mě nebylo vidět.
Pozdně večerní Brno bylo už zase docela pusté, jen před Svoboďákem seděli dva vagabundi a hráli na kytaru. Moji brněnští známí odpočívali po včerejší, tedy páteční noci, kdy se slavilo uvedení sebraných spisů J. A. Pitínského, ale to jsem já nestihnul, protože v novinách jsou kruté uzávěrky, tak jsem se šel ještě projít po štatlu, ale už se těšil, jak zítra se pojedu podívat do Židenic do rodné ulice Bohumila Hrabala, že aspoň budu mít sem o čem psát, když jsem se dobrovolně uvázal k takovým úkolům z pilnosti. Nebo možná z blbosti.
