Příběh banální, jakých jsou v Rusku stovky. Země je na prvním místě na světě v počtu násilných smrtí mladých lidí do 29 let, v počtu vypitého čistého alkoholu na hlavu. "Nejlepší" je i v počtu sebevražd a obětí technologických katastrof.
Jedno z předních míst zaujímá rovněž v počtu vězňů na hlavu. Do jaké kategorie spadá tenhle příběh, je celkem jedno, protože to nejdůležitější je: jde o bitvu prohranou na celé čáře..
Líza a oligofrenička Marie se vydaly s německou ovčačkou Balu a podvraťačkou Lejdi na procházku 13. Září. Dělali to tak denně už čtyři roky, takže žádný důvod k obavám. Jenže se nevrátili ani psi, které měly s sebou. Nastalo nejstrašnějších 10 dnů v životě rodičů.
Matka se ihned obrátila na policii, ale tam ji s ledovým klidem sdělili, že za prvé je po pracovní době, za druhé mají nekřesťansky malé platy a za třetí je tady zákon. A ten v Rusku praví, že dospělý pohřešovaný, (popřípadě dítě doprovázené dospělým), má být usilovně hledán, až když o sobě po tři dny nedá vědět.
S dementním jedincem a pětiletým dítětem se jaksi v policejních předpisech nepočítá. Přesto se otci dívky povedlo muže zákona umluvit tak, aby neochotně začali konat už po 24 hodinách od oznámení. Do obrovského lesa ovšem nastoupilo pouhých 60 mužů zákona, což stačilo tak na obhlídku jedné mýtiny.
Počet ale odpovídá tabulkám určujícím nasazení mužstva v podobných případech. Hlavně žádné tvůrčí experimenty! Ještě horší to bylo s vojáky. Prý bylo zapotřebí vyřešit, kdo za akci bude zodpovídat, kdo jí bude velet, kdo podepíše rozkaz a kde je razítko, kdo pátrání ukončí a vůbec.
Navíc do akce nebyl zapojen vrtulník s termovizí, s pomocí kterého, jak potvrdil nejmenovaný expert, by Líza byla u mámy za několik hodin od chvíle, kdy ji začala pohřešovat. Jenže je příkaz šetřit. Pokud by se vojáci chovali stejně operativně při napadení Ruska nepřítelem, byla by země nejspíš už "pod drnem."
Mezitím bloudila Líza a Marie po nedávno vyhořelém lese, brodily se v popelu, psi vlekly na vodítkách a samy už nebyly schopné vzpřímené chůze. Ovšem bezpochyby žily, a pokud by se policie zmohla na pátrací akci hned po oznámení případu, mohla dnes Líza sedět u snídaně se svými rodiči.
Nejdříve, zhruba po týdnu, zemřela Marie. Mělo to být naopak. Dívka, i když tak malá, si pravděpodobně uvědomovala, co se stalo i stane. Musela prožívat strašné psychické trauma. Bojovala ale o život jako tygřice. Svlékla z ještě teplé mrtvoly své tety svetr. Byla ji strašná zima.
Pak zalezla asi 300 metrů od mrtvé do skuliny ve stromě. Podvědomě hledala místo, které by dokázala vlastním tělem vytopit. Jenže systém selhal.
Hledalo je přes 300 dobrovolníků, které dal dohromady přes internet její tatínek. Vyzval členy automobilového klubu, jehož je členem. Ozvaly se tisíce lidí z celého Ruska. Někteří nabízeli vysílačky, jiní jídlo či nosítka. Pátrání zahájili hned, bez ohledu na předpisy.
Jeden z mužů přiletěl na vlastním deltaplánu. Jiný nahrál ženský hlas a pouštěl ho do lesa přes megafon, aby se třeba holčička v noci nebála cizích chlapů. Policisté, kteří se podle zákona mohli přidat až později, nevěřícně kroutili hlavami.
22. Září večer kroutit přestali. 2 a půl kilometru od obce Fjodorovo našli dobrovolníci mrtvolu slaboduché tety Marie. Umřela, protože jí byla zima a měla hlad. Kolem těla bylo velké množství maličkých stop.
Líza tady hodně dlouho přešlapovala. Stačilo porušit pár předpisů a mohla být naživu. Někdy je lpění na liteře zákona větším zločinem, než vyloupení spořitelny.