Pak se obohacen o notnou dávku české tolerance a rakousko-uherských vědomostí vrátit do své válkou pošramocené země, hlásat tam ideály láskyplného soužití s námi, bílými a trochu nudnými středoevropany, zapomenout na orientální pohodlnost a pracovat jako Čech, bránit se zpátečnictví a fanatismu, bojovat za práva žen a šířit dobré povědomí o ČR.
Jo. Kluk to je chytrý, líný, slušně vychovaný, nerad si čistí zuby, děvčata se na něj pro jeho příjemný, exotický vzhled lepí, má dobré srdce a je v umírněné pubertě. Po třech letech soužití se mnou a mojí rodinou mi oznámil, že si nikdy za ženu nevezme Češku.
Nevěstu si nechá vybrat tatínkem. České holky prý pijí, kouří a souloží od dvanácti let, což on dobře ví. Dál jsem se raději nevyptávala.
Před několika dny se vrátil z prázdnin z Afghánistánu. Docela jsme se na něj těšili, patří tak nějak ke koloritu naší poněkud netradiční domácnosti. A mně osobně záleží na tom, aby on tu svou bitvu za přežití bez úhony v cizí zemi vyhrál. Aby se domů vrátil jako vážený lékař nebo právník a jeho vesnice si obrázek Pražského hradu pověsila v místní čajovně.
Když jsem mu položila takové ty obligátní otázky, kolik se mu zase narodilo sourozenců (každý rok mu přibude jeden), co miny, počasí a jídlo, zeptala jsem se ho na věc zásadní. "A co vaši, na co se tě vyptávali?" Podíval se na mne bezednýma, černýma očima, nevinným pohledem s maličkou známkou chuti ubrat plynu z mého idealismu: "Proč jsem tak hubený."
Srazilo mne to na kolena. Mám doma raritu. Asi jediného Afghánce na celém světě, který při vykrmovacím pobytu v tučné Evropě zhubnul tak, že se musel zajet najíst do hlady se zmítajícího Afghánistánu.
"A co se ještě ptali?" snažím se.
"Nic."
"Ani na holky", doufám.
"Ukázal jsem bráchům spolužačky, řekli, že jsou hnusný a že už žádnou nechtějí vidět," prohlásil chlapec ze země, kde se ženy zahalují od hlavy až k patě.
"Maminka se tě neptala, čím budeš a jak ti jde škola?"
"Ne."
"Ani tatínek a dědeček?"
"Nikdo se mne na nic neptal. Nikoho nezajímalo, jak tady žiju."
"Ani na nás se neptali?"
"Naštěstí ne," usmál se a potvrdil, že načichl čistě evropským smyslem pro humor. "Mají jiné starosti. Miny, jídlo, elektřina, vaši pitomí vojáci a ještě blbější talibové. Nemají v mozku místo na vyptávání…na věci zbytečné."
Má pravdu, tenhle orientální huberťák. Paní Merkelová vyhlásila minulý týden krach multikulturní společnosti v Evropě. Je to ale jen krach našich představ o ní.
Příchozí ze zemí, kde lidé nemají v mozku místo na opravdový zájem o ostatní, neboť se ve jménu přežití musejí starat jen a jen o sebe a základní potřeby svých nejbližších, nebudou nad kávou diskutovat o tom, zda je podzimní deprese vhodné léčit dobrým vínem nebo silnější žárovkou.
Co víc. Ti kteří tímto způsobem tráví čas, jim mohu připadat jako tvorové nadbyteční. Co svůj vývojový vrchol mají už dávno za sebou. A jsou odsouzeni k postupnému vymírání. Jen jestli nemají pravdu.
