České úřady ale pro jeho sebevražedné úmysly neměly pochopení, nechaly ho sundat dolů a trvaly na svém: Naprejenko prý v Čechách zůstat nemůže. Jenže se stalo něco nečekaného. Dvojitý trest vyhoštění mu pan prezident Václav Klaus tento týden odpustil udělením milosti. Upřímně řečeno, alespoň pro mne to bylo dost nečekané.
Když jsem psala před časem o tom, že Sergej sedí na komíně, vypadala jeho situace hodně beznadějně. Ochota ministerstva vnitra udělit mu azyl byla minimální. Proč, to nikdo neví. Možná se Sergej nelíbí ministerským úředníkům. Soudcům, kteří rozhodovali v jeho kauze, asi taky neseděl. Jenže o to nejde, zda je někomu sympatický.
Pochází ze země, ve které se lidé, co projevují nesouhlas s politickým vedením, a zvláště s prezidentem Alexandrem Lukašenkem, posílají do vězení. Kdepak, Naprejenko nebyl v Bělorusku žádným významným disidentem. Když v roce 1997 odešel, měl za sebou jen pár demonstrací, na kterých vykřikoval, že chce svobodu, a jeho hlas tak nějak splynul z davem ostatních, kteří vykřikovali to samé.
V Bělorusku jsou bezesporu větší kabrňáci, než on. Jsou to opravdoví bojovníci za svobodu a na takové amatéry, jako je Naprejenka, se dívají s despektem. Jenže oni u nás o azyl nežádají. Žádá pan Naprejenko. Těžko ho asi srovnávat i s Kubáncem Ricardem Jiménezem Pozadu, kterého právem jako hrdinu vítala na Ruzyni delegace v čele s ministrem Radkem Johnem. A který azyl dostal bez otálení.
Pan Pozadu ve vězení totiž už seděl. Naprejenko ještě ne. Azyl potřebuje právě proto, aby ho jednou na pražském letišti nemusela vítat delegace v čele s ministrem. Pro rozhodování ministerstva vnitra by nemělo být určující, kdo je jak významný. Ale to, zda útočiště potřebuje a zda ho pobyt v naší zemi ochrání před něčím hodně nepříjemným. Tak tohle bezesporu Sergej Naprejenko splňuje. Pan prezident to pochopil.
