Paradoxně tak začínají nemocnice do praxe uvádět spoluúčast pro horních pět procent. Místo toho, abychom statisíce pacientů kasírovali o bagatelní částky, nemocnice budou po jednotlivcích žádat stovky tisíc. Nemajetní mají smůlu, za kterou ovšem "nemohou" lékaři, ale pojišťovny.
Vše je na první pohled eticky čisté. Na viníka můžeme ukázat bez námahy, jsou to politici, kteří se reformě systému léta vyhýbají.
Nepřítomnost standardů umožňuje lékařům i zainteresovaným firmám poskytovat vždy tu nejlepší, tudíž nejdražší péči, a pomáhat tak vytvářet trvalý nedostatek peněz v systému. Politici by standardy rádi zavedli, kdyby proti nebyla třeba mocná lobby konzumující 250 miliard ročně. Bude-li nám například pan Rath vykládat, že vše spraví navýšení plateb do systému, lže. Jakýmkoli navýšením by si stát jen koupil odklad reforem.
Snaha nemocnic obcházet pojišťovnu je vlastně zoufalým voláním po změně: Takhle to dál fungovat nemůže, pojďme stanovit pravidla a hledejme racionální model. Co se dnes týká statisícových plateb za jednotlivé odložitelné zákroky, může být za nějaký čas neodkladným problémem každého druhého pacienta.