Viníkem není skrblík Heger ani hamižný Kubek. Máme nešťastný systém pojištění, který kopíruje ekonomický cyklus. V letech tučných mají pojišťovny peněz hromadu: hodně lidí pracuje, vybíraných třináct a půl procenta se počítá z velkých výplat. V letech hubených je výplat méně a jsou nižší, přitom marodíme stejně. Z toho kolotoče by měl ministr najít cestu ven, bude-li mít fištrón a kuráž. Třeba dvousložkovým pojištěním, které by nestálo jen na velikosti výplatnic.
A doktoři? Platy jim zjevně nevzrostou. Téměř devětačtyřicet tisíc (48 723), které berou v průměru lékaři fakultních nemocnic, není ohromující číslo. Ale stejně tak není důvodem k nářku – pouze pět procent populace vydělává stejné či vyšší peníze. Lékaři správně odkazují na veliký počet přesčasů, jenže, marná sláva, nikdo z oněch pěti procent nepracuje pouhých osm hodin denně.
Nebereme doktorům právo bít se za svou mzdu. Ale kampaň, v níž sanitka s heslem Náš exodus, váš exitus vyhrožuje pacientům smrtí, překročila mez. Od lékaře, který mě straší krchovem, léčit nechci. Naopak: vroucně doufám, že těch pár supů v bílých pláštích odtáhne někam dál.
