"Starý los a los samotář", čtu já.
"To jsou dva?" ptá se on.
" Dva kdo? Dva losi? Ano. Asi jeden starý, druhý samotář," důvtipně odpovídám, ale ztrácím počáteční jistotu, že mne v tomto jednoduchém textu určeném pro osmé třídy základních škol nemůže nic zaskočit.
"Starý los zastavil stádo v kraji, kde byly řídké lesy, aby už z dálky viděl, kdyby hrozilo nebezpečí. Osiky poskytovaly bohatou pastvu." Překvapuje mne, že los žere osiky, ale od dětství bezmezně věřím autoritám, učebnicím a doktorům, takže to pomíjím. Vzápětí je v textu vysvětleno: "Losi mohli lámat větve a zuby ostrouhávat osikovou kůru. Uplynul týden..."
"To je furt o losech?" ptá se netrpělivě afghánský adolescent, který si má text vyslechnout, provést větný rozbor a určit, kde se píše jaké i-y a proč.
"Ano. Obklíčili je," přeskakuji pár odstavců ve snaze podivnou směsici myšlenek nějak zdramatizovat a přiblížit alespoň trochu sedmnáctiletému uchu navyklému na všelijaké počítačové znělky a pípání.
"Starý los si uvědomil, kde by se dalo prolomit obklíčení, ale náhle blýsknul výstřel a on klesl k zemi."
"Blýsknul tvrdý, k zemi měkký," říká znuděně a zírá při tom do facebooku na polonahé děvče. Má jen podprsenku a krátkou sukýnku. Poradila mu to, blesklo mi hlavou. "Zeptej se jí, zda ví, co je osika," nabádám ho. "Prej strom. Už jsem se ptal. I na losa, to je prej něco jako sob, a to je zase něco jako jelen." Chytrá, říkám si. Jestlipak se ta nestyda chytí u následujícího cvičení.
Následující bajka se jmenuje "Kamzíče a výr." "Kamzice je skupina kamzíků", odvětí Afghánec. Nestačil se zřejmě zeptat facebookové krasavice. "Poslouchej dál, třeba ti to dojde," nabádám.
"Kamzičí máma se vrhla proti výrovi," dávám důraz na slovo máma, aby bylo jasné, že "kamzičí není podstatné jméno".
"To psal nějaký uchyl," čte kluk z monitoru a směje se. Polonahé děvče má pocit, že autor stati o kamzících a kamzíčatech je úchylný, zvláštní, říkám si a nějak se do toho všeho podivně zamotáván.
"Je to podle Cibuly", nacházím autora.
"Cubula je sadistický uchyl," píše děvče, které se na obrazovce vystavuje v nápadně vyzývavé poloze. Kdyby byl Cibula na facebooku, měla by to spočítané..
"Ne Cubula, ale Cibula, napiš jí to," trvám na přesnosti a pokračuji..
"Kamzičí máma se vrhla proti výrovi. Ten se vyhnul srážce a prudkým obloukem zvířil vzduch. To už vyskočili ostatní kamzice…"
"A kde je kamzík. Nebo kamzíkové?" ptá se Afghánec po hlavě rodu.
"Odpočívali. Jaké i/y?" odpovídám zkažena nezdravou mírou evropské emancipace s důrazem na to, že zatímco kamzice svádí tvrdou bitvu s výrem, kamzík se válí opodál. "Měkké," odpoví poměrně rychle slečna v podprsence. Dělám, že to nevidím.
Pak přichází moje chvíle. "Opustil svoji výspu v kosodřevině…"
"Kdo. Kamzík?" Znervózněl i adolescent, protože se mu hlásilo s nabídkou pomoci stále více kamarádů a někteří se chtěli bavit o něčem jiném, než o zvířatech a jejich "i,y". Já s vítězným úsměvem a spokojeným vědomím, že nejsem na facebooku, pokračuji. "Kamzíci ho přijali mezi sebe, jakoby odešel před chvílí."
"Kdo proboha????" zoufale volá adolescent, neboť kamarádi se na něj doslova sypou. Nikdo z nich neví pořádně, co je výspa. "Je tam tvrdé," říkají ale okamžitě. Já zrychluji a Afghánec buší vší silou do klávesnice: "Jak se řekne ženská od kamzíka, a mládě." Z obrazovky na něj koukají spousty vyzývavých fotografií virtuálních přátel. Na kamzíče nepřišel nikdo z nich, na kamzici děvče v podprsence. Zatrnulo mi. Proč zrovna ona? Překonala stupiditu textu i to, že je jaksi zcela odtržen od její reality a zapřemýšlela! Konečně tady někdo zapřemýšlel, libuju si. Napiš jí, že je chytrá," radím. On píše: "Seš moc chytrá". A třináctiletá kamarádka z facebook odpovídá: "Google, zlato, Google.".