Na jedné straně jsme jednou z nejvíce rovnostářských společností Evropy, protože přes daně a dávky přerozdělujeme od mírně nadprůměrných k mírně podprůměrným.
Proto se levicoví politici a odboráři rádi chlubí, že máme nejméně chudých. Na druhé posíláme nejvíc dětí do ústavů jen proto, že jejich rodina je z pohledu státních sociálních úředníků chudá.
Proto je rozhodnutí Nejvyššího soudu, že samotná hmotná nouze nesmí být nikdy jediným důvodem, aby stát odebral dítě, tak důležité. To, co soudci říkají, je úplně přirozeně sociální.
Stát zastoupený sociálním úředníkem by měl nejdřív udělat všechno pro to, aby rodinu z bídy dostal a dítě mohlo mít domov. Přesně to je přece hlavní smysl sociální politiky, na niž většina společnosti ze svých daní, na rozdíl od nesmyslných dětských přídavků pro průměrné rodiny, ráda přispěje.
Čtěte více |
Jistě je v nižších společenských vrstvách mnoho případů, kdy rodiče poslední korunu raději propijí a prohrají na automatech, než by zaplatili nájem a koupili dětem boty.
I s tím si ale umí civilizovaný stát poradit. Už dnes můžou obce takovým rodinám vůbec nedat do ruky hotovost, ale zaplatí za ně nájem a dají jim poukázky na oblečení a jídlo. Hmotné strádání umí stát vyřešit a má povinnost to zkoušet do poslední chvíle, aby zabránil emocionálnímu strádání dětí bez rodičů.
