Zákaz komunistické strany je spolu s přímou volbou prezidenta hlavním kandidátem na největší pseudoproblém české politiky.
Pokud se to mělo udělat, tak hned v roce 1990. Rozhodnutí, kterým Nejvyšší správní soud loni v únoru rozpustil Dělnickou stranu, nastavilo určitou laťku společenské nebezpečnosti, kterou strana musí k zakázání přeskočit. Jde hlavně o způsobilost ohrozit veřejný pořádek a šířit násilí. Komunisté se v naší politice dávno usadili, navzdory odpudivé rétorice je jejich faktickým cílem nikoli násilím svrhávat režim, ale podílet se na politických obchodech v rámci tohoto režimu. Teď je zakazovat znamená bojovat minulou válku.
To, že se komunistická strana hlásí k tomu, k čemu se hlásí, uráží naše morální cítění i památku těch, kteří za komunismu trpěli. Ale je třeba říci, že urážení je součástí politiky.
WEISS: Minulá válka
Je sympatické, když někdo dává nějakým gestem najevo, že se nehodlá vzdát hodnot, jež považuje za dobré, jen proto, že vyšly z módy – třeba nošením motýlka. Ale když někdo v politice ulpí na řešení včerejších problémů, je to nanic.
