Je to pes mého syna Kryštofa, který si ho vychoval a vycvičil, pokud to jen v pražských podmínkách jde. K němu také cítí pravou loajalitu a poslušnost. To přede mnou nikoli. Jest však představitelem plemene povahy nezáludné a vlídné, takže mi myslím nic nehrozí.
Místem našich procházek je park Letná, kde to v pondělí vypadalo, jak to ve skutečnosti bude vypadat až tak za měsíc. Lid vyšel ze zimních doupat, obsadil lavičky nebo jen tak postával či se opíral o stromy a nastrkoval obličej slunci. A nebo se jen tak šoural po ještě po zimě nezametených cestách a hleděl dolů na město, okouzlen z toho, že něco takového tu vůbec je. Praha odsud vypadá tak nádherně jako by to ani nebyla ona a jako by v ní žilo nějaké jiné obyvatelstvo, než na jaké jsme zvyklí. Tady, v parku na Letné, to tak skutečně působí. Ale o tom tady psát nechci, tenhle díl bude věnován jen psovi Samovi.
Samovi je pět let, což znamená, že už je dospělý a dál myslím neroste. Na jeho chování se věk nijak neprojevuje, alespoň já mám ten pocit. Jako štěně byl mimořádně roztomilý a vypadal jako by ho namaloval Walt Disney. V pubertálním věku se mu mohutně protáhla lebka a jeho končetiny rostly tak, že to pro změnu vypadalo, jako by ho namaloval Salvador Dalí.
Sam je pes sice bez rodokmenu, ale jeho původ je od pohledu zřejmý a nikdo ještě netvrdil nic jiného, než že jde o maďarského či uherského ohaře. Dočetl jsem se, že s podobnými psy měly maďarské kmeny přijít již při svém národním přesunu z nitra Asie do Panonské nížiny, takže jde o plemeno staré tisíc let. Podle druhé teorie jde o rasu, které vznikla později křížením různých tureckých plemen a když eugenika dostoupila jisté vědeckosti, přidaly se k tomu nějaké druhy západní. Maďarsky se takový pes jmenuje vizsla, což nemá nic společného s Vislou, nýbrž čte se to "vižla" a znamená to prý "čilý", takže by se mu zřejmě dalo říkat čipera.
Jeho předci byli určeni k lovu především pernaté zvěře, což je na něm vidět i dnes. Sam však zatím neulovil ani slepici, přičemž není jisté, zda za to vděčí výchově, nebo spíše tomu, že na Letné se slepice vyskytují jen zřídka. I když musím dodat, že v blízkém Národním zemědělském museu mají cosi jako "živý koutek", kde ukázkové slepice chovají. Tam ale nechodíme. Jeho funkce na lovu však, pokud si to alespoň přibližně dovedu představit, nespočívala v tom, že by samostatně rdousil nějakou ubohou kačicu, nýbrž v tom, že byl schopen okamžitě vyčmuchat, kam lovcem či polovníkem nebo nějakým honvédem zasažená koroptev či husa nebo jiná slépka spadla. A pak se nezadržitelnou odhodlaností za ní, třeba i do močálu nebo do mokředů Tisy či Dunaje, vrhnout, a potom ji dovedně, tak aby se příliš neporušila tkáň ni pérko, uchopit do tlamy a co nejrychleji ji donést lovci, tedy mně, donést k nohám.
Tak o tom občas tak sním, když jdu po Letné, že jsem uherský magnát a vyšel jsem si či na pramici vyjel na lov vodního ptactva. Moje znalost maďarštiny, s níž bych se se svým psem domlouval, je však bídná a kromě pár nepoužitelných slov (bór, sör, fekete pina...) obsahuje jen dvojici Igen a Nem a potom ještě slova pro zajíce (nyúl) a slepici (tyúk), která jsem se pro jistotu doučil, kdyby se přece jen vyskytla ta možnost.
První věcí, kterou se Samem při naší cestě provedeme je jeho vyvenčení čili vykonání potřeby. Zatímco malou potřebu si odbyde hned, jak vyjde z domu a obětí se stane kandelábr, s velkou počká do parku. Jsem důsledný uklízeč jeho výsledků potřeby a uvažuju o tom, že si budu i na tu malou nosit kýbl vody a budu splachovat i tu. Mezi psím a lidským produktem není v tomto směru téměř žádný rozdíl, hovno psí přilepené na podrážku je stejně nechutná věc jako lejno lidské, a až to našemu obyvatelstvu dojde, učiní velký kulturní a civilizační pokrok.
Nuže, já mám vždy v kapse papírový či igelitový pytlík k tomu určený nebo aspoň něco na ten způsob. Sbírám Samovo lejno za jakéhokoli počasí, za deště, za sněhu, snažím se najít hovno i ve tmě, což bývá občas obtížné, přivítal bych, kdyby světélkovala, což by se dalo vyřešit nějakým přídavkem do potravy.
Ohledně sbírání psích lejn se poměry přece jen trochu lepší. Je jich sice pořád ještě dost, ale myslím, že i největší hovada už vědí, že se to má sbírat a i když to nedělají, tak aspoň mají blbý pocit. Já mívám v tomhle ohledu pedagigické sklony, ale čím dál méně je uplatňuji. Nebo si ti bordeláři dávají bacha. Před rokem jsem, ale nikoli na Letné, nachytal chlapa, jehož pes se právě vydělal na cestu a on šel beze všeho dál. Došel jsem ho zezadu, obrátil jsej se na něj a řekl: Pane, něco tam po vás zbylo, měl byste to sebrat. On se na mě udiveně podíval, chvíli se mu asi vařil mozek, co by tak na to řekl a pak pronesl: Pane, já nejsem debil, abych to uklízel, když to nikdo jinej nedělá. Na to jsem měl už připravenou odpověď: Teď jste právě pronesl definici toho debila. Tímto jste se právě jím stal. Já teď půjdu a seberu po vás to hovno, abyste se neměl na co příště vymlouvat. Vy jděte a přemýšlejte. - Ve skutečnosti mi to nešlo asi tak plynule, neboť emoce jsou emoce, ale zhruba tak to bylo. A to hovínko (on to byl docela malý pes) jsem skutečně sebral. Co to udělalo s tím chlapem nevím.
Ale zpět k Samovi, který si to mezitím odbyl. Pak začíná vlastní procházka. Sam je z definice svého plemene pes, který je neustále v pohybu. To znamená, že stále jak šílenec lítá ve velkých kruzích tam zpět. Jdeme Letnou a Sam nejprve zmizí a za chvíli se objeví z úplně druhé strany. Probíhá jak pošuk stromy, křovinami a jinými překážkami, včetně procházejících se lidí, aniž by do čehokoli nebo kohokoli vrazil. Je schopen vyvinout obrovskou rychlost a vzápětí se zase zastavit a třeba něco nechutného hryzat. Jisté nebezpečí představují sousední psi, se kterými vstupuje do dočasného kontaktu, jenže on je většinou rychlejší, takže oni mu nestaší a Sama to přestana bavit. Buď to bude slušnou výchovou nebo jistou mládeneckou zdrženlivostí, ale při styku s fenami se chová zatím velmi slušně a jeho pohlavnost se neprojevuje nijak horlivě. Viděl různé psy, kteří zdáli v tomto ohledu úplně posedlí, okamžitě začali očmuchávat jiným zadek a různě na ně necudně naskakovali, takže bylo trapné s takovým náruživcem vyjít. To Sam je slušný a ušlechtilý hoch, v tom se velmi podobá svému pánu.
Základní činností během procházky je však aportování míčku, do něhož po celou cestu kopu, takže moje pravá bota je výrazně okapanější než levá, což dá rozum. Míček je nejčastěji tenisák nebo gumák, který vydrží déle. Sam je nesmírně talentovaný lapač míčku, což nepochybně souvisí s tím jeho loveckým pudem a instiktivní vzpomínkou, jak jeho předkové lapali do tlamy zasažené kachny. Jako lapačku používá svou tlamu, již nastavuje s největší radostí i prudce letícímu míčku. Trnu v tom okamžiku, co to může dělat s jeho zuby a dásněmi, ale zřejmě nic, naopak jim to nejspíš působí slast. Občas se mi kop nepovede a míček letí někam zcela nečekaným směrem, načež se Sam dá do šíleného kroužení až nakonec míček přinese. Zvláště obdivuhodné jsou jeho výkony ve tmě, kdy mám celé minuty pocit, že míček je ztracený, ovšem Sam na dlouhé minuty zmizí a když se objeví, má ho opět v hubě a klade ho přede mě na zem a už zase hledí, kam ho nakopnu.
Naše cesta po Letné obvykle vede od Letenského zámečku směrem ke Stalinovu pomníku a když nás to baví, tak dojdeme k Chotkově silnici, u Bílkovy vily přejdeme lávku pro pěší auž jsem skoro na Hradčanech, na dohled od Belvederu. Tam dojdeme k Zeyerově pomníku a vracíme se zpět. Zeyerův pomník mi připomene mladá léta, neboť jsme kdysi o něm psal diplomovou práci a od té doby vím, že tu je. Věděl jsem dokonce, jak se jmenují ony bílé postavy, které vylézají v dosti strašidelném zástupu z jakési skalní sluje. Ono to není nijak těžké: ty tři ženy v rouchách, to je Kazi, Teta s prostřední Libuší, vpravo pak Radúz s Mahulenou, to je jasné. Kdyby to bylo vidět, vykukoval by tam i Amis a Amil, ti jsou však příliš zalezlí. Málokdo myslím ale zná tu ústřední postavu, na níž si autor, sochař František Mauder dal nejvíc záležet. To je sestra Paskalina, postava z jedné Zeyerem krásně "obnovených legend": Bohuslav Martinů si ji ostatně vybral jako předlohu do opery Hry o Marii. Ta legenda vypráví o řádové sestře Paskalině, jež zahořela fyzickou láskou k jistému mládenci, pročež opustila klášter. Ve světě se však na ni valila jedna pohroma za druhou, až to nakonec hrozilo hranicí. Na poslední chvíli, také s pomocí Panny Marie, unikne plamenům a pokorně se vrací do kláštera. Má však obavu, jak ji řádové sestry přijmou. S hlavou sklopenou a naplněna lítostí se vrací a očekává trest. Jaký však div, když ji sestry přijmou jako by nic, jako by si ničeho nevšimly. A opravdu: po celou dobu Paskalininy nepřítomnosti to za ni vzala Panna Marie...
Tohle Sama ale moc nezajímá, někoho by třeba ale mohlo. Téměř stejnou cestou, jako jsme šli, se vracíme zpět, já mám botu opět o něco okopanější a už mě to kopání do míčku příliš nebaví, zato Sam nejeví nejmenší známky únavy. Beru ho nakonec na řemen a nechám se jím poněkud vléci. Vracíme se a Letná je stále ještě zalita únorovým sluncem. Všichni se těší na skutečné jaro, do nějž už nemůže být tak daleko. Aspoň tady to tak vypadá.