Každý rok se u nás odehraje kalvárie s rozdělováním ministerských a městských grantů. V ministerském grantovém systému je totiž peněz stále méně a grantové komise se přetahují o každou korunu. Postavení takové komise je zvláštní: zodpovědné rozdělení peněz je náročné a nevděčné a její členové se nezřídka podepisují pod výsledky, s nimiž vnitřně nesouhlasí, a doslova vyhánějí čerta ďáblem. Je ale lepší rozdělit aspoň to málo, co je, než trucovat a z principu tak odmítat podíl na permanentním snižování financí, které proudí do kultury. Zásadový postoj je sice moc hezký, ale v tomto případě nic neřeší. Ministerstvo má ke grantovým komisím dvojsečný vztah: zaštiťuje se jejich odborností, ale jakmile komise začnou poukazovat na svévolné a netransparentní zásahy ministra nebo jeho podřízených, dozvíme se, že jsou orgánem pouze doporučujícím, který vlastně ničemu nerozumí a za nic nenese odpovědnost.
Házení záchrany s veřejnými penězi musí mít svou míru
Ať tak či tak, všichni polistopadoví ministři kultury, když potřebovali, se jednoduše na názor té či oné grantové komise zvesela vykašlali. Proud prosebníků ze všech vrstev žadatelů směřuje k ministrovi jako k poslední instanci od nepaměti. A pan ministr, pokud to zrovna uzná za vhodné, vydá požadovanou částku nebo "aspoň něco". Za to je pak veleben, někdy i veřejně, ale většinou se mlčí na obou stranách, jen když se najde šťoura, musí se podat vysvětlení, jež bývá spíše legrační.
Je jasné, že každý ministr chce takovou možnost mít, a asi by mu nikdo nezazlíval, že má po ruce záchranné kolo, které hodí, když je to skutečně zapotřebí. Ovšem házení záchrany s veřejnými penězi musí mít svou míru a své proporce, což většinou nemá, a z celého dotačního systému se stává komická fraška. Letos například pan ministr nadělil nemalou sumu mimo systém Cenám Thálie a odůvodnil své rozhodnutí tím, že nebude-li televize přenášet dekorování herců, utrpí česká kultura vážnou ztrátu. Možná si to pan ministr vážně myslí, ale to je irelevantní. Za sumu, kterou Thálii poskytl, by celý rok mohla slušně fungovat řada nezávislých projektů z oboru. Hlavně že grantové komise musí pravidla striktně dodržovat a jejich členové jsou do nich také povoláváni na základě zkušeností v oboru. Jiří Besser není první ani poslední, kdo do tohoto procesu svévolně zasahuje. Pavel Dostál s tím začal na konci své kariéry a ostatního ho čile následovali, ba překonali. Co si ovšem má počít ten, na kterého peníze nezbudou, ale svou tvorbou ministra neosloví? A není "profláknutou" mediální tváří, jejíž charisma ministra omámí? Anebo se mu prostě příčí chodit si říkat o peníze, jelikož si třeba myslí, že za něj mluví to, co dělá.
Stejným nešvarem je, že ministr a jeho lidé z dotací odebírají, aniž by dokázali vysvětlit proč. To je ta obrácená mince velkorysého nadílení. Na pokyn ministra Riedlbaucha jeden z jeho ředitelů zasáhl do výsledků grantového řízení v oboru divadla a bohužel se dalo usuzovat, že šlo i o osobní animozity. Odnesla to například Nová síť či sdružení Letí, které se věnuje původní dramatické tvorbě, jejíž podpora by měla být samozřejmá. Nová síť je zase nekomerční a potřebné sdružení, které za sedm let činnosti podpořilo desítky nezávislých projektů a operuje v regionech, v nichž je kvalitní kulturní nabídka mizivá. Divadelní grantová komise apelovala na ministra, jenže se měnila vláda a záležitost se neúnosně protahovala.
Nyní opět grantová komise píše ministrovi. Znovu si stěžuje na nesystémové a netransparentní vstupy do svého rozhodování. Jde o tzv. prioritní akce, hlavně festivaly, které nemohou existovat bez záruky finančních prostředků, a víceleté granty ministerstvo dosud neuděluje, což je praxe vysloveně nešťastná. Kolem prioritních akcí už bylo tahanic dost, nicméně patří sem vrcholné divadelní festivaly. Pan ministr, který asi těžko může mít byť i elementární představu o jejich kvalitě, ignoruje názor odborníků a zařadí sem regionální akci, která se nemůže s výše zmíněnými rovnat. Stejně tak proti rozhodnutí komise přidělí 3,4milionovou subvenci festivalu Divadelní svět Brno, a naopak odebere půl milionu festivalu německého divadla, který patří jednoznačně mezi nejlepší, není-li rovnou na samotné špici. Tím vším ale kompletně rozhodí celý systém, protože grantová komise ve snaze tento úbytek kompenzovat musí lavírovat, a stejně je nakonec všechno špatně.
Když Jiří Besser nastoupil do úřadu, neminula ho silná kritika ze všech stran. Zejména se všichni obávali, že bez odborné kvalifikace bude mít rozlišovací potíže právě v přidělování financí. Obavy se naplnily, o čemž svědčí i včerejší ministrova poněkud dotčená odpověď komisi s jedním velmi nepřesvědčivým argumentem na ukázku. Ministr však chce o věci diskutovat a jak sám píše, nemá problém svá rozhodnutí vysvětlit veřejně. Tak hurá.
I když se větší část peněz rozděluje podle pravidel, jejich různé porušování nakonec všechny, již zvenčí přihlížejí, utvrzuje, že se pořád děje cosi neprůhledného. Ministerské manýry jsou ale jen vršek ledovce, stálý nedostatek financí v kultuře má nepochybně hlubší příčiny včetně problematické distribuce peněz uvnitř samotného resortu. A pak je tu jistě i jeho letité podfinancování. Pořád dokola slýcháme, že je krize, ale i když nebyla, kultura na tom byla stejně. Komická srovnání se přímo nabízejí – ve světle toho, že Metrostav za sporný tunel Blanka vypálí o deset miliard korun víc a stát tuto část s trochou brblání zaplatí, jsou částky, s nimiž se v kultuře operuje, vážně k popukání.