V pokoji ponořeném zcela do tmy na mě čekal muž, který zde, v zabedněném a upraveném domku v areálu Beskydského rehabilitačního centra (BRC) v Čeladné, byl zavřený už čtyřicátý devátý den.
Na světlo se chystal vyjít zhruba za třicet hodin, ve čtvrtek 24. února v jedenáct hodin odpoledne. Já jsem se sem mohl za ním podívat den před tím.Vlastně mě pozval. Nic jsem samozřejmě neviděl. Fotografii tmy sem dávat nebudu. Blesk se mi nezdál vhodný. Jako vedlejší produkt našeho sezení vznikl rozhovor, který vyšel v sobotu v Orientaci.
S doktorem Aloisem Urbišem jsem se seznámil před třemi lety. Řekl mi o něm Jáchym Topol, kterému o něm řekl zase někdo jiný. Říkal mi tehdy: Fakt zajímavej chlápek, guru, trochu mystik, ale v pohodě. Jeď tam, je to v Beskydech, to nádraží se jmenuje Kunčice pod Ondřejníkem, to si zapiš, já se to učil týden, ale všichni říkají, že je to v Čaladný. Prostě je to někde pod Ostravou. Hlavně, si tam skvěle odpočineš. Jsou to vlastně lázně, chodíš tam na koupele, spíš, objednáš si masáž, chvíli tam jako by medituješ, ale v klidu, žádný nucení, když nechceš, tak nechceš. A pak tam mají skvělou věc, kryokomoru, mrazící box, vlezeš tam a omládneš. Já mu zavolám, ať tě veme. Tak jo, souhlasil jsem.
Tak jsem tam tehdy odjel. Když jsem vystoupil na malém nádraží v Kunčicích (neplést s ostravskými Kunčicemi, kde jsou ty hutě a vysoké pece: přitom jsou na stejné trase), byl jsem užaslý, z těch kopců kolem. Když bylo jasno, byly vidět všechny základní kopce místních Beskyd: vidět Radhošť, Lysá hora, Smrk a mystická Kněhyně, na kterou jsem se tehdy vydrápal. Přímo nad Kunčicemi se vzpíná masiv Ondřejníku, což je několik hor dohromady, nejvyšší vrchol se jmenuje Skalka, které chybí 35 metrů k tisícovce. Ondřejník se jmenuje prý po místním Jánošíkovi Ondrášovi. Ale vlastivědu odložím na někdy příště.
Jáchym si nevymýšlel, všechno byla pravda. Bylo to tam skvělé, včetně té chladící komory, ale nejhlubší dojem na mě udělal doktor Urbiš. Od přátel si nechává říkat Andrew, Andy, to jméno přijal prý na Novém Zélandě, kde se od domorodých Maorů učil jisté rituály a energetické praktiky: jednu mě naučil, jmenuje se "haka" a spočívá v nesmírně rychlém a koncentrovaném zařvání a zašklebení na osobu, která si to zaslouží. Když mi to poprvé předvedl, myslel jsme, že omdlím. Já to ještě nikdy pořádně nepoužil, ale jednou k tomu třeba dojde.
Je to psycholog a šaman, jogín, guru, terapeut, propagátor tradiční čínské "metody" feng šuej, o níž píše populární příručky a chodí o ní vyprávět do televizních ženských programů jako je Sama doma. To se mi přiznal v té tmě, to víte, Jiří, musím to někde propagovat. Já jsem mu to ani v nejmenším nevyčítal. Pro někoho, myslím hlavně pro ty, kdo neví, oč se jedná a mají předsudky, se může jevit jako šarlatán, cvok a magor, možná dokonce podvodník. Faktem je, že jsem si musel nejprve na některé věci zvyknout, například na to, že duše je "přenosné energeticko-informační pole", že sídlo naší tělesné a psychické energie je v ledvinách (čemuž už docela věřím). Tehdy před třemi lety se mi mezi řečí svěřil, že některé jeho pacientky byly v minulých životech třeba čarodějnicemi nebo mořskými panami, někteří pacienti třeba vlkodlaky. Ale pak si člověk zvykne a připustí, že na všem něco může být a nechá věci plynout dle metody wu wej, dle níž se od té doby snažím řídit: dělání neděláním. Pokud jde ještě o tu metempsychózu, on sám byl nejspíš tibetským mnichem, ale mám pocit, že když jsem se ho na to přímo zeptal, měl jsem pocit, že mu není moc příjemné o tom mluvit, tak řeč odvedl jinam.
Doktor Urbiš se mi jeví jako zvláštní a myslím vzácná kombinace specializovaného a ve svých metodách radikálního teoretika se zemitým praktikem. Pohybuje se v dálkách orientálních nauk, které převádí do našich poměrů, takže kreslí různé diagramy, jak by měly vypadat naše příbytky, aby v nich nic nebránilo proudění síly čchi - a přitom zůstává v jádru prostým člověkem, který se na psychologii dal především proto, že se s paličatostí rodného Valacha či snad Lacha (narodil se ve Frýdku) ptal, jak se věci v životě dějí, jak se mohou vylepšit, jakou cestou se přitom dát a co si na onu cestu vzít.
Tato zkušenost člověka, který poznal život, živil se, jak říká, kdysi poctivě jako klempíř, vystudoval potom psychologii, pak léta vedl středně velkou firmu, ale jednoho dne se rozhodl dát jistotám vale a odebral do čínského kláštera a pak odjel za domorodci na Nový Zéland, vytváří směs jakési prostoty, paličatosti a zároveň pocitu, že mluvíte s někým – mimořádným a – snad vás to slovo nepobouří: osvíceným.
Doktor Urbiš je, last but not least, muž velkých výkonů. Před pár lety mu za účasti notáře certifikovali světový rekord v pobytu v mrazící komoře: osm minut vydržel o teplotě mínus sto dvacet dva stupňů. Obyčejný člověk má přitom dost po minutě, dvě minuty cítí již jako nesnesitelné, sám jsem si to před těmi třemi léty zkusil. Zmrazování, tzv. kryoterapie je ovšem uznaná forma léčení některých chorob, především kloubů a oběhového systému, prokazatelně zlepšuje imunitu organismu a tělesnou kondici vůbec. Když jsem se ho ptal, jak to mohl tak dlouho v tom vražedném mrazu vydržet, řekl mi, že to zvládl díky komplikovaným cvičením: před výkonem se mimo jiné hodinu koncentroval tak, že veškerou energii soustředil právě do oněch ledvin, které slouží jako jakési akumulátory. Když jsem se dále zeptal, jak se to dá provést, řekl mi, že na to jsou postupy, spočívající především v dechových cvičeních a že to zajisté vyžaduje jistou námahu, pevnou vůli a trpělivost. Dodal ještě, že by tam vydržel třeba i déle, ale že pak by mu začala odumírat tkáň a s tím už by provést nic nemohl.
O tom, že překonává další rekord jsem se dozvěděl před několika týdny. Vlastně v tom byla také jistá mystika. Už nějakou dobu jsem myslel na to, že bych si to v Beskydech zopakoval. Týden po týdnu jsem však telefonát odkládal. Jednou ráno jsem se však probudil s intenzivní jistotou, že dneska musím konečně doktorovi Urbišovi zavolat. Udělal jsem to a tam se ozval ženský hlas: Dobrý pane Peňási (měl mě uloženého), manžel mi říkal, že se vám mám ozvat, tak když jste mě předešel, tak to je taky dobře. – Nechápal jsem zprvu, o co jde. – Vy to nevite? Manžel je ve tmě, dohromady tam bude padesát dní, teď je v polovičce. Říkal mi, že byste za ním mohl poslední den přijet a že by ste mohl u toho být, když poleze ven.- Tak jsem hned řekl, že pojedu.
O těchto sklonech jsem věděl také. Věděl, že už před lety se zavřel na deset dní v jednom ostravském protiatomovém krytu. Mluvil pak o tom pak jako o jedinečném zážitku, přičemž největší byla zkušenost z naprostého NIC, jež pociťoval a jež ho zcela pohltilo. Kupodivu mluvil o tom jako o pocitu zcela slastném a jedinečném. "Bylo to NIC, které mě zcela ovládlo a pohltilo. NIC jsem necítil, NIC jsem neprožíval, pokud tedy lze NIC cítit a prožívat. Žádná mystika, žádná esoterika, prostě NIC. Organismus to přijal a přizpůsobil se."
Stejně jako lézt do vražedného mrazáku, tak ani tohle není samoúčelné sebetrápení. Jak mi vysvětlil doktor Milan Bajgar, ředitel BRC pobyt ve tmě má pravděpodobně velmi pozitivní účinky a lze ho používat v terapeutické praxi. Organismus se po nějaké době přizpůsobí a začne se na tmu adaptovat. Pak se dostaví léčebné efekty. "Nejtajemnější žláza s vnitřní sekrecí, epifýza čili nadvěsek mozkový, začne v dlouhodobé temnotě ve větší míře vyplavovat hormon melatonin, říká se mu také někdy hormon mládí. Moc o něm zatím nevíme, ale má nepochybně blahodárné účinky na organismus, je to antioxidant, působí proti stárnutí, oživuje tělo a jeho funkce". Hm, takže taková alchymie ve tmě, řekl jsem. Dalo by se to tak říct, připustil doktor a ředitel, Urbiš prokopává cestu tmou.
V čtvrtek 24. 2. kolem jedenácté se před "Mátmou" shromáždili Urbišovi přátelé, pracovníci BRC, lázeňští hosté, bylo tam i pár novinářů především regionálních, neboť Beskydy jsou z Prahy daleko a na takové věci se z centra díváme z principu z patra. Přesně v jedenáct se otevřely dvojí dveře, vyšel z nich v doprovodu ředitele Bajgara usměvavý muž, kterému narostly za tu dobu vousy. Měl tmavé brýle, které ale už po pár minutách sundal. Smál se na celé kolo a ochotně pózoval. "Klidně bych tam ještě týden vydržel. Ale pan ředitel říkal, že mě vytáhne násilím. Je mi šestačtyřicet, ale cítím se omládlý o deset let".
Myslím, že by mu to věřil i skeptik. Když se mě pak, ale zeptal, tak co Jiří, kdy to zkusíte, na deset dní by vám ti prospělo... zatvářil jsem se velmi neurčitě...